Aréna toho večera pojala dvanáct tisíc lidí. Všechna sedadla byla plná. Vzduch byl plný vůně popcornu, potu a elektrického hučení očekávání. Tohle byla největší událost roku. Hlavní událost. Zápas, na který všichni čekali. Neporažený šampion, nejobávanější profesionální zápasník v zemi, se chystal vstoupit do ringu.
Jeho skutečné jméno bylo zapomenuto už před lety. Pro fanoušky, média i svět byl prostě Železný Titán. Měřil dva metry a dvacet centimetrů. Dvě stě kilogramů svalů a kostí a sotva ovládal násilí. Jeho ramena byla tak široká, že se musel otočit na bok, aby prošel standardními dveřmi. Jeho ruce byly velké jako talíře. Jeho vousy byly černé a husté a pod nimi měl čelist sevřenou v permanentním výrazu sotva potlačovaného hněvu.
Deset let Železný Titán nikdy neprohrál oficiální zápas. Ani jednou. Jeho bilance byla bezvadná. Jeho pověst byla děsivá. Soupeři o něm mluvili šeptem. Několik jich bylo po souboji s ním hospitalizováno. Zlomená žebra. Vykloubená ramena. Otřesy mozku, které ukončily jeho kariéru. Jeden muž odmítl po jediném kole s Titánem znovu vstoupit do ringu. Noviny ho nazývaly neporazitelným. Fanoušci ho nazývali bohem. Pojišťovny odmítly hradit jeho zápasy.
Když se na obří obrazovce nad ringem objevil jeho vstup, celý dav se zvedl. Světla ztlumila. Začala hrát těžká hudba. Ne ta divadelní hudba, kterou používali jiní zápasníci. Něco temnějšího. Něco, co znělo jako průmyslové stroje skřípající kov. Z rampy se valil kouř. A pak se objevil.
Železný Titán pomalu kráčel k ringu. Jeho černé punčocháče se pod světly leskly. Jeho hruď byla holá, posetá starými jizvami, které vyprávěly příběhy o vyhraných a přežitých bitvách. Záměrně pomalu stoupal po schodech. Prošel lany. Zvedl ruce nad hlavu a aréna explodovala. Dvanáct tisíc hlasů skandovalo stále dokola totéž jméno. Železný Titán. Železný Titán. Železný Titán.
Vzal mikrofon. Jeho hlas byl hluboký, téměř komicky hluboký, takový hlas, který jako by vycházel odněkud z hlubin země.
Je tu dnes večer někdo, kdo si myslí, že mě může porazit?
Dav řval. To byl scénář. To byla show. Brzy se měl objevit vyzyvatel. Skutečný bojovník. Profesionál. Někdo, kdo měsíce trénoval, aby se postavil Titánovi, a nevyhnutelně byl zničen velkolepým způsobem. Dav znal vzorec. Miloval ten vzorec.
Ale vteřiny plynuly. Žádný vyzyvatel se neobjevil. Dav mumlal. Titán se rozhlédl a předstíral zmatek. Kde je můj soupeř? zeptal se. Není tu nikdo dost statečný?
Pak se poblíž první řady zvedla malá ruka.
Zpočátku nikdo nechápal, co vidí. Ruka byla příliš malá. Příliš mladá. Patřila chlapci. Desetiletému, možná jedenáctiletému. Měl na sobě modrou bundu se žlutými rukávy, džíny, které mu byly trochu moc krátké, a bílé tenisky, které zářily pod světly arény. Vlasy měl hnědé a rozcuchané. Obličej měl kulatý a obyčejný. Vypadal jako ten typ kluka, co roznáší noviny nebo hraje fotbal v parku.
Vstal. Kráčel k ringu. Dav se smál. Mysleli si, že je to scénka. Nějaká komedie, kterou pořadatelé zařídili, aby uvolnili napětí. Ale chlapec šel dál. Došel ke schodům ringu. Vylezl po nich. Sehnul se mezi provazy a vstoupil na žíněnku.
Smích sílil. Železný Titán na chlapce několik vteřin zíral. Pak zaklonil hlavu a zasmál se. Dunivý, teatrální smích, který naplnil arénu.
Chlapče, řekl do mikrofonu. Ztratil jsi matku? Vypadni odsud. Neobtěžuj dospělé.
Dav se znovu zasmál. Chlapec se nepohnul.
Chci s tebou bojovat, řekl chlapec.
Jeho hlas byl tichý. Nerozléhal se arénou tak, jako hlas Titána. Ale mikrofony ho zachytily. Reproduktory ho vysílaly. Dvanáct tisíc lidí slyšelo desetiletého chlapce říkat slova, která se dospělí muži báli říct už deset let.
Železný Titán se sklonil. Položil si ruce na kolena. Smál se, dokud mu tvář nezrudla. Utřel si slzu z oka. Zavrtěl hlavou.
„Mohl bych tě rozdrtit malíčkem,“ řekl. „Vypadni odsud. Jsi jen mimino.“
Chlapec udělal krok vpřed. „Nejsem mimino. Vím, jak bojovat.“
Titán se narovnal. Kráčel k chlapci. Kontrast byl téměř absurdní. Titán byl více než dvakrát vyšší než chlapec. Jeho paže byla silnější než chlapcův pas. Naklonil se, až se mu obličej ocitl jen pár centimetrů od chlapcovy tváře.
„Máš příliš krátké nohy,“ řekl.