„Řekl jsem: vypadněte!“ -

Hlas nemocného šejka se rozlehl chodbou nemocnice tak hlasitě, že se několik lidí instinktivně otočilo.

Mladá zdravotní sestra stojící u jeho postele zbledla. V rukou držela tác s léky, který se jí lehce třásl.

„Ale pane, váš lék musí být užit právě teď…“

„Nezajímá mě žádný lék!“

Šejk popadl sklenici ze stolku a prudce ji odsunul.

„A vás už vůbec nechci vidět. Vypadněte z mého pokoje!“

Sestra sklopila oči.

Položila tác na stolek a bez jediného slova odešla.

Dveře se zavřely.

Na chodbě zavládlo ticho.

Nikdo se tomu už ani nedivil.

Za posledních několik měsíců se podobná scéna opakovala téměř každý den.

Někdy několikrát denně.

Muž ležící v pokoji byl jedním z nejbohatších pacientů v celé nemocnici. Jeho rodina si mohla dovolit nejlepší lékaře, nejdražší léčbu i nepřetržitou péči.

Jenže žádné peníze nedokázaly koupit něco, co potřeboval možná víc než všechny léky.

Klid.

Šejk byl vážně nemocný a jeho zdravotní stav vyžadoval nepřetržitý dohled. Přesto se ke každému kolem sebe choval nesnesitelně.

K lékařům mluvil hrubě.

Na sestry křičel.

Dokumenty několikrát shodil na zem jen proto, aby je někdo musel zvednout.

Přivolávací tlačítko dokázal stisknout desetkrát během jediné hodiny. Když sestra přiběhla, řekl, že nic nepotřebuje.

Když přišla o minutu později, křičel, že ho všichni zanedbávají.

Jednou dokonce vyhodil sestru jen proto, že mu připomněla, že musí zůstat v posteli.

„Víte, kdo jsem?“ křičel tehdy.

„Ano, pane.“

„Tak podle toho se ke mně chovejte!“

Nikdo mu však nedokázal vysvětlit, že právě proto, že je nemocný, potřebuje péči, nikoli strach kolem sebe.

Sestry se střídaly jedna za druhou.

Některé vydržely několik směn.

Jiné odešly po jediném dni.

Jedna mladá sestra dokonce po několika hodinách odešla na toaletu a rozplakala se tam.

„Já to nezvládnu,“ řekla později primáři.

A skutečně nezvládla.

Dala výpověď.

Po posledním incidentu zůstal šejk sám.

Primář stál na chodbě a díval se na zavřené dveře.

„Kolikátá už je to?“ zeptala se jedna ze sester.

„Nevím.“

„Dvacátá?“

Primář zavrtěl hlavou.

„Přestal jsem je počítat.“

Pak si povzdechl.

„Musíme najít někoho dalšího.“

„Kdo tam půjde?“

Nikdo neodpověděl.

A právě v tu chvíli si primář vzpomněl na Mary.

Byla mladá, zkušená a především měla pověst člověka, který se dokázal zachovat klidně i v těch nejtěžších situacích.

Zavolal jí do kanceláře.

„Mám pro vás nabídku,“ řekl.

Mary si sedla.

„Jakou?“

Primář se na ni chvíli díval.

„Nejdřív vás musím varovat.“

Mary zpozorněla.

„O co jde?“

„Máme tady pacienta, který potřebuje osobní zdravotní péči. Jeho stav je vážný.“

„Dobře.“

„Ale problém není jeho nemoc.“

Mary čekala.

Primář pokračoval:

„Je to jeho povaha.“

Mary se slabě pousmála.

„Jak špatné to může být?“

Primář se neusmál.

„Nikdo před vámi u něj nevydržel celý den.“

Mary mlčela.

„Jedna sestra odešla po třech hodinách. Další po jednom dni. Jiná odmítla vůbec vstoupit do pokoje podruhé.“

„A co udělal?“

„Všechno, co si dokážete představit.“

Primář jí popsal několik posledních incidentů.

Mary poslouchala.

Věděla, že to nebude jednoduché.

Přesto nakonec řekla:

„Vezmu to.“

Primář se překvapeně podíval.

„Jste si jistá?“

Mary přikývla.

Nebyla.

Ale potřebovala peníze.

Její otec přišel před několika měsíci o zaměstnání. Rodina se kvůli tomu dostala do dluhů. Přestali zvládat splátky a banka už jim poslala poslední upozornění.

Jejich dům, ve kterém Mary vyrůstala, byl v ohrožení.

Pokud by rodina nezískala peníze rychle, mohli o něj přijít.

A práce u bohatého pacienta byla placená několikanásobně lépe než její běžná směna.

Mary proto neměla mnoho možností.

Druhý den ráno stála před jeho pokojem.

Ještě před vstupem se zastavila.

Zhluboka se nadechla.

„Zvládnu to,“ zašeptala si.

Pak otevřela dveře.

Šejk ležel na posteli a díval se z okna.

Jakmile ji spatřil, zamračil se.

„Kdo jste?“