Porotci se nejprve pobaveně usmívali, když na pódium předstoupila žena bez domova se starou, oprýskanou kytarou. Někteří si dokonce vyměnili ironické pohledy. Nikdo z nich netušil, že právě tento zchátralý hudební nástroj za několik okamžiků odhalí tajemství, které jednomu z porotců obrátí celý život vzhůru nohama.

Žena vypadala unaveně. Měla na sobě starý kabát, obnošené boty a její ruce byly poznamenané životem na ulici. Kytaru držela opatrně, téměř něžně, jako by v ní ukrývala něco mnohem cennějšího než jen starý hudební nástroj.

„Tak nám ukažte, co umíte,“ pronesl jeden z porotců s lehkým úsměvem.

Žena nic neodpověděla. Pomalu položila kytaru na stojan a začala si připravovat prsty. Nástroj vypadal, jako by měl každou chvíli dosloužit. Krk byl na několika místech opravovaný, lak na těle téměř zmizel a dřevo neslo stopy dlouholetého působení vlhkosti. Jedna ze strun dokonce nebyla stejného typu jako ostatní.

„To jste si přinesla z nějakého starožitnictví?“ poznamenal další porotce.

V publiku se ozvalo několik smíchů.

Žena sklopila oči, ale kytaru nepustila.

„Ne. Je pro mě velmi důležitá,“ odpověděla tiše.

Antoine, jeden z hlavních porotců, se dosud příliš nezajímal. Prohlížel si soutěžící a čekal, až začne hrát. Potom však jeho pohled náhle spočinul na zvláštním detailu na hlavě kytary. Na dřevěném povrchu byl drobný symbol, který mu připadal povědomý.

Naklonil se dopředu.

„Počkejte chvíli. Můžete tu kytaru otočit?“

Žena splnila jeho přání. Antoine několik vteřin mlčky pozoroval drobnou značku a potom prudce vstal ze židle.

„Kde jste vzala tuhle kytaru?“ zeptal se nečekaně.

Jeho hlas zněl úplně jinak než před chvílí. Pobavený výraz zmizel a vystřídalo ho napětí.

„Patřila mé babičce,“ odpověděla žena.

„Jak se jmenovala?“

„Élodie Varenneová.“

Antoine zbledl.

To jméno znal. Nejenže ho znal, ale celé desítky let se mu snažil vymazat z paměti. Élodie Varenneová byla totiž jméno jeho vlastní matky.

Zmizela, když mu byly pouhé čtyři roky. Jednoho rána jednoduše nebyla doma. Otec mu tehdy vysvětlil, že odešla, protože už nechtěla být součástí rodiny. Když se Antoine později ptal, dostával stále stejnou odpověď. Matka ho opustila a nemá smysl ji hledat.

Vyrůstal s přesvědčením, že ho žena, která ho přivedla na svět, nikdy nemilovala.

„Řekla jste Élodie?“ zopakoval téměř neslyšně.

„Ano. Byla to moje babička z matčiny strany.“

Antoine se pomalu posadil. Ruce se mu začaly třást.

„Ještě žije?“

„Ano. Je jí už hodně let, ale stále žije.“

„Kde bydlí?“

„V malé vesnici asi dvacet kilometrů odsud.“

V sále zavládlo naprosté ticho. Porotci přestali sledovat soutěžní pořad a začali si uvědomovat, že se před nimi odehrává něco mnohem vážnějšího.

Antoine požádal ženu, aby mu kytaru podala. Opatrně ji převzal a otočil tak, aby mohl prozkoumat vnitřní část krku. Dlouho hledal něco, co si pamatoval z dětství.

A potom to našel.

Pod starou vrstvou dřeva byly vyryté dvě skupiny iniciál:

C.V. + H.M.

Antoineovi se okamžitě vybavila vzpomínka. Bylo mu tehdy asi pět let, když mu otec ukázal podobný nápis na matčině oblíbené kytaře. Vysvětlil mu, že jde o iniciály dvou lidí, kteří se kdysi milovali víc než cokoli na světě.

Antoine si uvědomil, že tento nástroj skutečně patřil jeho matce.

„Proč mě nikdy nehledala?“ zašeptal. „Proč se mi nikdy nepokusila ozvat?“

Soutěžící chvíli mlčela. Potom sáhla do staré kabelky a vytáhla zažloutlou obálku. Byla několikrát přeložená a na jejím předním okraji bylo napsáno jediné slovo: Antoine.

„Babička mi ji svěřila před několika týdny,“ řekla. „Požádala mě, abych vám ji předala, pokud vás někdy potkám. Ale měla jednu podmínku.“

„Jakou?“

„Měla jsem vám ji dát pouze tehdy, pokud tu kytaru poznáte.“

Antoine obálku převzal. Několik okamžiků se na ni jen díval. Potom ji opatrně otevřel a vytáhl dopis napsaný roztřeseným rukopisem.

První věta ho zasáhla tak silně, že musel zavřít oči.

„Synu, jestli čteš tato slova, znamená to, že ti konečně někdo dovolil získat zpět to, co mně bylo zakázáno ti vrátit.“

Antoine pokračoval ve čtení. S každým dalším řádkem se mu měnil výraz ve tváři.

Jeho matka v dopise psala, že ho nikdy nechtěla opustit. Tvrdila, že v den svého zmizení byla přesvědčená, že se vrátí ještě téhož večera. Jenže její manžel jí oznámil, že pokud se pokusí znovu přiblížit k synovi, už ho nikdy neuvidí.

Tehdy byla mladá, vystrašená a bez prostředků. Neměla vlastní peníze ani nikoho, kdo by jí pomohl. Když se pokusila získat informace o svém dítěti, dostala pokaždé stejnou odpověď: Antoine je v pořádku a nechce ji vidět.

Postupně zjistila, že jí někdo systematicky brání v kontaktu se synem.

A pak přišel odstavec, kvůli kterému Antoineovi vypadl dopis téměř z rukou.

Jeho otec mu totiž celý život lhal.

Matka ho neopustila dobrovolně. Byla donucena odejít poté, co odhalila něco, co mohlo zničit pověst celé rodiny. Měla důkazy o tajných finančních převodech a dokumentech, k