Ještě méně lidí čekalo, že pohled na ni vyvolá tolik strachu.

A nikdo rozhodně netušil, co žena skrývá pod obvazy.

Marek zmizel z vesnice krátce po svých dvacátých narozeninách. Odjel do města hledat práci a zpočátku rodičům pravidelně volal.

Potom však telefonátů ubývalo.

Nakonec přicházely už jen krátké dopisy a občas peníze, které posílal rodičům na živobytí.

Jeho matka často sedávala večer u okna a dívala se na cestu.

„Jednou se vrátí,“ říkávala manželovi.

A jednoho podzimního odpoledne se skutečně vrátil.

Starý otec ho poznal okamžitě.

Marek vystoupil z autobusu s jediným kufrem v ruce.

Vedle něj stála mladá žena.

Jeho matka se rozběhla synovi naproti.

Objala ho a se slzami v očích opakovala:

„Konečně jsi doma.“

Marek se usmál.

„A nepřišel jsem sám.“

Rodiče se podívali na ženu vedle něj.

Nejdřív si všimli její postavy.

Potom oblečení.

Nakonec jejího obličeje.

A tehdy matčin úsměv zmizel.

Žena měla celý obličej zakrytý silnými obvazy.

Vidět byly pouze oči.

Matka se zděšeně chytila za hruď.

„Synku… co se jí stalo?“

Marek chvíli mlčel.

„Mami, prosím.“

„Ale vždyť…“

„Nechci o tom mluvit.“

„Je zraněná?“

Marek se podíval na svou ženu.

Žena sklopila oči.

„Jen ji přijmi,“ řekl tiše. „Je to moje manželka.“

Matka nic dalšího neřekla.

Ustoupila stranou a pustila je do domu.

Jenže od toho okamžiku se v rodině něco změnilo.

Marekova manželka se jmenovala Hana.

Byla tichá.

Téměř nikdy nevycházela z domu.

Když někdo zaklepal na dveře, okamžitě se schovala do pokoje.

Na návštěvy nechodila.

S nikým se nebavila.

Dokonce i při jídle seděla většinou mlčky a jedla až poté, co ostatní odešli.

Vesnice si toho samozřejmě všimla.

A začaly vznikat řeči.

„Proč jí nikdy nevidíme do tváře?“

„Co se jí stalo?“

„Proč ji Marek přivezl právě sem?“

„Možná něco provedla.“

Jiní byli ještě odvážnější.

Někteří tvrdili, že Hana byla zapletená do zločinu.

Jiní šeptali, že její tvář je znetvořená natolik, že by ji nikdo neměl spatřit.

Jedna sousedka dokonce tvrdila, že žena není vůbec normální.

Marek všechny řeči ignoroval.

Když se někdo zeptal, odpověděl pouze:

„Je to moje žena. To by vám mělo stačit.“

Jen jeho matka si všimla něčeho zvláštního.

Každou noc slyšela z ložnice tichý pláč.

A potom Markův hlas.

„Neboj se.“

„Jsem tady.“

„Už ti nikdo neublíží.“

Nikdy však neslyšela, proč Hana pláče.

Jednoho večera to už nevydržela.

Když Marek odešel z domu, zeptala se manželky přímo:

„Hano, kdo ti to udělal?“

Žena dlouho mlčela.

Potom se dotkla obvazů.

A zavrtěla hlavou.

Matka pochopila, že odpověď nepřijde.

O několik dní později si však všimla další podivnosti.

Hana se každý den přesně ve stejnou dobu zamykala v pokoji.

Nikdy nikoho nepouštěla dovnitř.

Jednou se její tchyně pokusila zaklepat.

„Hano?“

Ticho.

„Mohu dál?“

Žádná odpověď.

Pak zaslechla zvuk, jako kdyby někdo plakal.

Matka ustoupila.

Nechtěla narušovat její soukromí.

Ale zvědavost začala být silnější než strach.

Jednoho dne přišel Marek domů dříve než obvykle.

Večeři však odmítl.

„Musím ještě něco vyřídit.“

Hana ho doprovodila do ložnice.

Dveře se zavřely.

Matka se podívala na hodiny.

Bylo krátce po jedenácté.

Uplynulo deset minut.

Potom dvacet.

Nakonec otec tiše řekl:

„Myslíš, že bychom měli zjistit, co se děje?“

Matka zaváhala.

„Neměli bychom.“

„Ale něco není v pořádku.“

Přiblížili se ke dveřím.

A tehdy uslyšeli Hanin hlas.

„Už to nedokážu skrývat.“

Matka ztuhla.

Marek jí odpověděl:

„Ještě ne. Prosím.“

„Tvoji rodiče mají právo vědět.“

„Až bude správný čas.“

Následovalo dlouhé ticho.

Potom se ozvalo šustění látky.

Otec se podíval na manželku.

Oba stáli těsně u dveří.

A pak zaslechli něco, co je přimělo zadržet dech.

Hana řekla:

„Dnes jim to ukážu.“

Marek nic neodpověděl.

Dveře byly zamčené.

Rodiče ustoupili.

Nechtěli být přistiženi.

O několik minut později se však ozval podivný zvuk.

Jako když někdo odkládá těžkou krabici.

Matka už to nevydržela.

Opatrně se podívala klíčovou dírkou.

Uviděla Hanu sedící před zrcadlem.

Marek stál za ní.

Žena pomalu zvedla ruce.

Začala rozvazovat první vrstvu obvazu.

Potom druhou.

A třetí.

Matka si zakryla ústa.

Protože to, co spatřila, vůbec nečekala.

Pod obvazy nebyla tvář znetvořená požárem.

Nebyla tam ani jizva, jak si všichni mysleli.

Hana měla úplně normální obličej.

Jenže na pravé straně krku měla malé mateřské znaménko.

Stejné znaménko, jaké měl Marek.

A vtom matka pochopila něco ještě děsivějšího.

Hana se v zrcadle nedívala na sebe.

Dívala se na fotografii, kterou držela v ruce.

Byla na ní mladá žena.

Vedle ní stál muž.

Matčin dech se zastavil.

Toho muže poznala okamžitě.

Byl to její manžel.

Fotografie však nebyla nová.

Byla pořízena před více než třiceti lety.

V době, kdy byl Marek ještě malé dítě.

Matka otevřela dveře.

„Co to znamená?“

Marek zbledl.

Hana se otočila.

V ruce stále držela fotografii.

Otec přišel za ma