Na ženu stojící v uličce.

Byla vysoká, šedovlasá, v jednoduchém kabátu. Neusmívala se hlasitě, nedělala žádná gesta. Jen se na Lily dívala s takovou tichou něhou, až mi to sevřelo hrdlo. Natáhla ruku – pomalu, aby ji nevyděsila – a Lily ji okamžitě chytila prsty, jako by se znaly celý život.

Pláč ustal. Jako když někdo vypne vypínač.

V letadle zavládlo ticho.

„Mohu si ji pochovat?“ zeptala se ta žena klidným hlasem.

Nevím proč… ale přikývla jsem.

Vzala Lily do náruče a začala jí tiše zpívat. Nebyla to žádná ukolébavka, kterou bych znala. Spíš melodie, skoro šepot. Lily se k ní přitiskla a během pár vteřin usnula.

Muž, který na mě křičel, ztichl. Otočil hlavu k oknu, jako by náhle neexistoval.

Žena si sedla na volné sedadlo naproti mně a držela Lily, jako by to dělala celý život.

„Ztratila jste někoho blízkého,“ řekla tiše, aniž by se na mě podívala.

Zalapala jsem po dechu. „Moji dceru,“ zašeptala jsem. „Zemřela při porodu.“

Přikývla. „Děti to cítí. Smutek. Strach. Únavu.“

Slzy mi konečně stekly po tváři. „Snažím se… ale někdy mám pocit, že už nemám sílu.“

Podívala se mi přímo do očí. „Máte. Jinak by tu ta holčička nebyla v bezpečí.“

Letušky se mezitím vrátily ke své práci. Nikdo nic neřekl. Jako by všichni pochopili, že se děje něco křehkého.

Když letadlo přistálo, žena mi Lily opatrně vrátila. Stále spala.

„Děkuji,“ zašeptala jsem. „Nikdy na to nezapomenu.“

Usmála se. Poprvé. „Já také ne.“

Vystoupila mezi prvními. Ani jsem se nestihla zeptat na jméno.

V kapse kabátu jsem ale později našla složený papírek.

Byla na něm jen jedna věta:

„Nejste sama. Nikdy jste nebyla.“

A tehdy jsem pochopila, že i v tom nejhlubším vyčerpání může přijít někdo cizí… a na chvíli nést tíhu světa za vás.