„Mami,“ šeptala naléhavě, „nesmíš se vracet. Prosím. Neslyšela jsi to. A kdybys tam zůstala… nevím, co by se stalo.“

Srdce mi vynechalo úder. Sklonila jsem se k ní, objala ji kolem ramen a konečně našla hlas.

„Co jsem neslyšela? Co se děje?“

Dcera zavřela oči a několikrát rychle vydechla, jako by sbírala odvahu. Když je znovu otevřela, v jejích očích byl strach, který jsem u ní nikdy předtím neviděla. A to mě vyděsilo víc než cokoli jiného.

„Táta s babičkou… mluvili o tobě,“ zašeptala. „Než jsi vstala od stolu.“

Strnula jsem. V hlavě mi problesklo tisíc myšlenek, ale žádná dávala smysl.

„A co říkali?“ ptala jsem se tiše, jako bych se bála vlastní otázky.

Dcera se rozhlédla po chodbě, přitiskla se ke mně ještě blíž a pokračovala šeptem, který sotva slyšel i tichý vzduch mezi námi.

„Říkali… že tě dnes večer udrží doma za každou cenu. A babička řekla, že je čas, aby ses konečně ‚přestala bránit‘. Že když to nepůjde po dobrém… tak že si táta poradí.“

Celé tělo mi ztuhlo. Na okamžik jsem nebyla schopná dýchat. Hrdlo se mi stáhlo tak silně, že jsem nemohla vyslovit jediné slovo. Dcera se rozplakala tiše, jako by měla strach, že ji někdo uslyší.

„Co to má znamenat?“ vydechla jsem. „Co mi chtějí udělat?“

Dcera zavrtěla hlavou.

„Já nevím,“ špitla, „ale babička mu něco podala. Nějakou lahvičku. Řekla mu, ať to dá do tvého čaje, až si půjdete připít na konec večera.“

Cítila jsem, jak mi krev mizí z obličeje. Lahvička? Do čaje? Očima mi probleskly útržky: nedávné zvýšené návaly únavy, divné pocity po jídle, které jsem nevařila já… A to, jak na mě tchyně poslední týdny hleděla – jako na problém, ne jako na člověka.

„Kdy to říkali?“ hlas se mi třásl.

„Hned jak jsi odešla,“ odpověděla dcera. „Táta se ptal, jestli je to opravdu nutné. A babička řekla, že jsi zničila jeho kariéru, že jsi slabá, že se jím už dávno jenom vezeš. A že… že jim překážíš.“

Slovo „překážíš“ se mi zařezalo do mysli jako nůž. Opřela jsem se o studenou zeď a snažila se zorientovat. Dcera se mě pořád držela, jako by měla strach, že ji někdo odtáhne zpět do jídelny.

„Musíme odejít,“ řekla jsem okamžitě. „Teď hned. Vezmeme si kabáty a…“

Dcera mě přerušila. „Nemůžeš jít zpátky dovnitř. O té lahvičce se bavili, když se dívali směrem ke kuchyni. Může tam být ještě víc. Chtěli si s tebou přiťuknout všichni tři. Já jsem slyšela jen část, ale… babička řekla, že ‚to bude rychlé‘.“

Jako by se svět kolem mě začal bortit. Všechno, co jsem považovala za jisté – rodina, domov, bezpečí – se během pár minut proměnilo v past.

Musela jsem se rozhodnout. A rychle.

„Dobře,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Půjdeme ven. Ne napřed domů. Ven. K hlavní bráně. Tam je světlo a lidé. Zavoláme pomoc.“

Dcera přikývla, ale v jejích očích byl strach, který jsem u dítěte nikdy vidět neměla.

Udělaly jsme první krok směrem ke dveřím vedoucím ven. A v tom se ze sálu ozval zvuk odsunující se židle. A pak hlas mé tchyně:

„Kam šly? Proč se tak dlouho nevrací?“

Dcera mě pevně chytila za ruku.

„Mami,“ zašeptala, „pospěš. Už jdou.“

Její slova se mi vpálila do páteře jako oheň.

A já pochopila, že od této chvíle nejde jen o mě.

Jde o nás obě.