Celý palác se už třpytil světlem křišťálových lustrů a hudba orchestrů se rozléhala mezi mramorovými sloupy. Hosté přijížděli jeden po druhém – šlechtici, obchodníci, slavní lidé, kteří se chtěli ukázat po boku šejka Chálida. Byla to jeho největší letošní recepce.

Leila pobíhala po sále v obyčejných tmavých šatech, které nosila už pět let. Její práce byla pořád stejná – uklidit, připravit, odnést prázdné sklenice, být neviditelná. Ale uvnitř ní to vřelo. V uších jí stále zněla slova šejka a smích žen, které se jí vysmívaly do tváře.

Nikdy by si nedovolila vzepřít se. Celý život pracovala pro lidi, kteří měli moc. Ale ten den se v ní něco změnilo. Možná to bylo ponížení. Možná hněv. Možná touha ukázat světu, že ji nemůže kdo­koli rozmetat jednou větou.

Když byla recepce v plném proudu, zmizela. Nikdo si toho nevšiml. V takovém paláci se snadno ztratila.

V šejkově soukromé šatně stály šaty stále na figuríně. Červené, nepřehlédnutelné, symbolem moci a luxusu. Šaty, kterými měla jeho milenka oslnit všechny hosty.

Leila se na ně dívala dlouhou dobu. Uvědomila si, že je to poprvé, co se odvážila postavit tak blízko něčemu, co jí bylo celý život zakázáno. Natáhla ruku – tentokrát bez strachu.

Věděla, že do šatů se nevejde. To všichni věděli. Bylo to jádro celé šejkovy kruté hry.

Ale šaty měly něco, co si nikdo nevšiml: pod vrstvami látky nebyl korzet pevně přišitý, dal se upravit. A sklady kolem pasu skrývaly šněrovací část, kterou mohl krejčí přizpůsobit různým typům postavy.

Leila si sedla ke stolu, popadla malé nůžky a pár špendlíků, které tam nechal krejčí. Věděla, jak zacházet s látkou – její matka bývala švadlena. Už jako dítě v jejím šicím salonu pomáhala sešit jednoduché kusy do složitých tvarů.

A v tichu šejkovy šatny, daleko od posměšků a očí druhých, Leila začala pracovat.

Trvalo to dlouho. Šikovnými, rychlými, přesnými pohyby upravila šaty tak, aby je mohla obléct. Byly stále těsné, stále náročné, ale už ne nemožné.

O hodinu později se podívala do zrcadla.

A nepoznala se.

Šaty na ní vypadaly úplně jinak než na figuríně – ne jako symbol luxusu pro mladou milenku, ale jako zbroj. Červená látka zvýraznila její silné rysy, její důstojnost, její zralou krásu. Nebyla k smíchu. Nebyla trapná.

Byla ohromující.

Když vešla do sálu, hudba na okamžik ustala. Ne proto, že by plánovala velkolepý vstup – jednoduše všichni ztichli.

Hosté se otočili. A jejich oči se rozevřely šokem.

Leila stála uprostřed místnosti, vzpřímená, s noblesou, kterou neměla ani šejkova milenka. V červených šatech, které jí seděly tak, jak to nikdo nečekal. Nepůsobila směšně, jak všichni předpokládali. Právě naopak.

Působila jako někdo, kdo prošel životem těžší cestou než všichni ostatní – a přesto se dokázal postavit rovněji než oni.

Když šejk Chálid spatřil, kdo má na sobě jeho drahé šaty, zbledl. Jeho milenka vykulila oči a přiběhla k němu šeptat, aby ji okamžitě vyhnal.

Ale v tu chvíli k Leile přistoupila žena v hedvábném šátku, jedna z nejváženějších hostů. Dotkla se látky, kterou měla Leila na sobě.

„Tyto úpravy…“ řekla překvapeně. „Kdo to dělal?“

„Já,“ odpověděla Leila tiše.

Žena se usmála.

„To je práce mistra. Krejčí, který dělal tyto šaty, by to sám neudělal lépe.“

V sále se ozvalo šumění. Zpráva se šířila rychle – skromná hospodyně dokázala nemožné. Přetvořila šaty a ještě v nich vypadala lépe než žena, pro kterou byly určeny.

Šejk udělal krok k Leile a už otevíral ústa, aby na ni zakřičel. Ale dřív, než to stihl, k ní přistoupil starší muž, jeden z nejbohatších obchodníků v zemi.

„Paní,“ řekl a uklonil se, „pracujete pro někoho? Potřeboval bych hlavního návrháře pro svou značku. Buďte mou šéfkrajčovskou. Nabízím podmínky, které vás osvobodí do konce života.“

Nastalo ticho.

Šejk zrudl. Milenka ztuhla. A Leila se poprvé po mnoha letech usmála.

„Ano,“ odpověděla klidně. „Přijímám.“

A odešla ze šejkova paláce ještě tu noc. Ne jako služka. Ne jako objekt posměchu.

Ale jako žena, která všem dokázala, že člověk může být celý život ponižován – a stejně povstat výš než ti, kdo ho ponižovali.