Osamělá babička našla na ulici ubohé zvíře a v domnění, že je to obyčejné kotě, si ho vzala k sobě. Ale když mazlíček vyrostl, ukázalo se, že to vůbec není kočka, ale…

Osamělá babička žila na kraji vesnice už více než dvacet let. Její dřevěný domek se každou zimu nakláněl pod tíhou sněhu, v létě voněl po sušených bylinách a v podzimu byl obklopen hnědým listím, které se s každým krokem rozléhalo pod nohama. Muž jí zemřel před mnoha lety a jediný syn se odstěhoval do města, odkud se ozýval jen zřídka. Babička si zvykla na ticho, ale někdy, obzvlášť v dlouhých večerech, to ticho bodalo jako jehla.

Jednoho sychravého podzimního rána se vracela z lesa s náručí chrastí. Vítr kvílel mezi stromy a drobný déšť jí bubnoval na kapuci. U cesty však spatřila tmavý chuchvalec, sotva patrný mezi mokrými listy. Lekla se, že je to zraněné zvíře. Když se sklonila, aby se podívala blíž, z hromádky se ozvalo sotva slyšitelné tiše zaskučení. Babička přimhouřila oči – a pod listím zahlédla maličké mokré tělíčko.

Bylo to kotě. Alespoň to tak vypadalo.

„Ty chudáčku,“ zašeptala, a jemně ho vzala do rukou. Zvíře se třáslo zimou a slabostí. Babička ho zabalila do svého šálu a rychlým krokem spěchala domů.

Když dorazila, rozdělala kamna a položila drobečka k teplu. Podala mu teplé mléko na lžičku a v jejích starých rukou zvíře jako by ožilo. Zvedlo hlavičku, zavrtělo se v dece a přitisklo se k ní tak pevně, až to babičce vehnalo slzy do očí. Už strašně dlouho ji nikdo takhle nepotřeboval.

Dny plynuly. Z nalezence se stalo její malé světýlko. Mluvila s ním, hladila ho, dávala mu jméno – nejprve jen „Koťátko“, protože nic trefnějšího ji nenapadlo. Zvíře sílilo, rostlo a začalo zabírat stále víc místa na jejím klíně. Ale bylo v něm něco zvláštního.

Srst bylo neobvykle hustá a drsná. Uši byly větší, než by u kotěte měly být. Tlapky měly zvláštně dlouhé prsty a ostré drápky, které se ani po častém stříhání nezdály menší. Oči byly jantarové, podivně hluboké a divoké – ne jako u domácí kočky, ale skoro jako u něčeho… lesního.

Babička si toho všimla, ale nepřikládala tomu význam. Vždyť i kočky bývají různé.

O několik měsíců později však vyrostlo do velikosti, jakou ještě nikdy neviděla. Když sedělo na podlaze, dosahovalo mu hřbetem skoro k jejímu koleni. Jeho pohyby byly neuvěřitelně tiché a rychlé. Občas zmizelo z domu na několik hodin a vracelo se s výrazem, který nedokázala přečíst. Ale pořád to bylo její koťátko. Byla slepá ke všem varovným signálům, protože byla konečně po letech méně sama.

Až do toho osudového večera.

Byla tma, vítr mlátil okenice a babička se snažila zapálit starou petrolejku. V tu chvíli zaslechla zvenčí zvuk – prasknutí větve, následované tichým mručením. Kotě se zvedlo, zježila se mu srst a vydalo hluboké, varovné vrčení. Ne jako kočka. Spíš jako malé zvíře z hlubokého lesa, které právě ucítilo nebezpečí.

Babička znejistěla.

„Koťátko, neblázni,“ snažila se ho uklidnit.

Ale ono se nehýbalo. Stálo u dveří, napnuté jako struna, oči mu žhnuly jantarovým světlem. A pak se to stalo.

Někdo se pokusil otevřít dveře.

Babička vykřikla. Ne proto, že čekala návštěvu, ale proto, že slyšela hlas: mužský, hrubý, cizí. „Stará, otevři, víme, že jsi doma!“ ozvalo se zvenčí.

Byli to dva muži z vesnice, kteří několik dní obcházeli domy a kradli dřevo, nářadí a občas i peníze. Věděla o nich. Teď stáli před jejím domem. A venku byla tma.

Jeden z nich se pokusil násilím otevřít dveře.

Babička chtěla zavolat o pomoc, ale hlas se jí zlomil.

A pak uviděla něco, co by nikdy nečekala.

Kotě – její milované, něžné, hebké koťátko – skočilo k oknu. Ale ten skok nebyl kočičí. Byl rychlý, silný a zvířecí způsobem smrtící. Zvíře narazilo do dveří tak prudce, až se dřevěné prkno otřáslo. A v tom nárazu, v tom jediném prudkém pohybu, babička poprvé viděla jeho skutečný tvar.

Nebyl to kočičí skok. Nebyl to ani tvar kočky.

Byl to rys.

Mládě rysa, které někdo zřejmě z lesa vyhnal nebo ztratilo matku. A teď vyrostlo. V jejím domě. Bez jejího povšimnutí.

Dveře povolily. Zloději se snažili vlézt dovnitř.

Zvíře vyrazilo vpřed.

V malém domku se odehrál boj, který by babička sama nikdy nepřežila. Slyšela ryk, výkřiky, drápání, tupé rány. Jednoho muže rys srazil k zemi okamžitě, druhý se dal na útěk a křičel, že už nikdy nepřijde.

Když bylo ticho, zvíře se vrátilo k babičce.

A tam se stalo něco ještě děsivějšího.

Rys – velký, divoký, nebezpečný rys – se k ní přitulil jako malé kotě. Přesně tak, jak to dělával, když byl maličký. Tiskl se k ní a tiše mručel.

Babička se pomalu posadila, položila mu ruku na hlavu a šeptala:

„Ty nejsi kočka… ale jsi moje.“

A teprve tehdy si uvědomila, že zachránila zvíře, které mělo zachránit ji.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *