Únava, ticho márnice a nehybnost těl umějí zkřivit realitu. Doma si pustila sprchu na nejvyšší teplotu, ale chlad z ruky, které se dotkla, z ní ne a ne vyprchat. Po stěně pokoje klouzaly stíny od aut na ulici a v té hře světla se jí pořád vracel obraz prstenu s tlumeným zlatým leskem. V jednu chvíli zhasla lampu a postavila se k oknu, aby se nadechla chladného vzduchu. Slyšela svůj dech, tikot starých hodin a v dálce kvílení vlaku. Nebyla pověrčivá. Věděla, jak těla po smrti reagují, jak se svaly stahují, jak se může hromadit vzduch v plicích tak, že to připomíná zasténání. Tohle všechno uměla vysvětlit. A přesto ji pronásledoval tichý, přidušený hlas: Vrať mi to.

Další směnu nastoupila s pečlivou rutinou. Zapsat přijatá těla, zkontrolovat štítky, vydezinfikovat nástroje, připravit odvoz do chladicích boxů. Kolegové si všimli, že je bledší než obvykle, ale nechali otázky na jindy. V práci se mluví málo a když, tak šeptem. V seznamu těl bylo i jméno muže, kterého si pamatovala z předchozí noci. Předběžná diagnóza – masivní infarkt, bez známek cizího zavinění, osobní věci převedeny do úschovy. Pro jistotu zkontrolovala protokol. Rubrika o špercích byla prázdná. Žádný prsten uvedený nebyl.

To ji zarazilo víc než cokoliv dřív. Pokud prsten nikdo nezapsal, znamenalo to, že stále zůstal na ruce, nebo… Zadržela dech. Ne, to nedává smysl. Zavřela desky a rozhodla se, že půjde k nosítkům osobně. Chodba byla prázdná, zářivky vrhaly mrtvé světlo a z rezonančního hučení v uších bolely spánky. Stála u stolu a chvíli se jen dívala. Obličej měl pokojný, jako kdyby spal. Vlasy měl pečlivě zastřižené, čisté nehty, jemnou jizvu pod bradou, které si předtím nevšimla. Opatrně nadzvedla prostěradlo, pohledem sklouzla po jeho levé ruce. Prsten tam byl. Přesně takový, jak si ho pamatovala. Silný, hladký, vyvážený, bez rytí.

Natáhla ruku, ale zastavila se na půli cesty. Na moment se jí vybavila matka, která jí kdysi říkala, že člověk snese cokoli, dokud se nezačne sám sobě vymlouvat. Poslední týdny se Anna vymlouvala pořád. Že málo vydělává. Že je to jen šperk bez příběhu. Že příbuzní si ničeho nevšimli. Že nikomu neškodí. V duchu si vybavila ty drobné položky, které už odnesla: tenké řetízky, laciné náušnice, hodinky s prasklým sklíčkem. Nic, čím by se kdokoliv chlubil. Prsten byl poprvé skutečně hodnotný. A s hodnotou přichází i zkouška.

Dotkla se opět kovu. Byl ledový, přesto jaksi živý. Zkusila prsten pootočit, uvolnit, sklouznout přes kloub. V tu chvíli se jí sevřel krk a ona ucítila, jak se jí po zádech rozběhla husí kůže. Tentokrát žádný sten, žádný pohyb. Jen tíha, která jako by visela mezi stropem a podlahou. Když se jí podařilo prsten povytáhnout, kov na okamžik zavrzal o kůži. Ztuhla. V odrazu nerezové hrany stolu zahlédla svůj obličej – napjaté rty, rozšířené zorničky, cizí výraz. Povolila stisk a prsten se vrátil zpět na místo, tělo zůstalo klidné.

Z chodby se ozval zvuk kroků. Anna prudce stáhla prostěradlo, narovnala se a předstírala, že zapisuje teplotu. Do dveří nakoukl sanitář. Řekl, že přijela rodina pro identifikaci. Ano, rodina. Příbuzní, které si představovala jako mlhavé stíny, najednou získali tváře. O několik minut později se v místnosti objevila žena kolem šedesáti, v tmavém kabátě, s tváří z kamene a očima, které nedokázaly zaostřit. Vedle ní stál mladší muž s rukama v kapsách a se zatajeným dechem. Žena neplakala. Předklonila se, dotkla se čela mrtvého a zašeptala něco, co Anna neslyšela. Pak pohlédla na jeho ruku. A její pohled se přilepil k prstenu.

Na okamžik se zdálo, že všechno znova zamrzlo. Žena natáhla prsty, lehce přejela po zlatě a zavřela oči. „Dědečkův,“ řekla tiše. „První prsten v naší rodině, co vydržel tři generace. Měl ho přinést domů, ukázat synovi, ale nestihl to.“ A pak, bez nářku a bez patosu, dodala: „Nesmí se ztratit.“

Anna cítila, jak se její žaludek stáčí do uzlu. Odložila pero, odstoupila a dala prostor. Příbuzní stáli několik minut beze slov a v tom tichu se jako neviditelné nitě proplétaly výčitky a něha, vzpomínky a prázdno. Když odešli, Anna zůstala sama s tělem a s myšlenkou, která se nedala zahnat: prsten nepatří kovu, ale příběhu. A příběh nikdy neukradneš, aniž bys ukradla kus vlastní tváře.