Pokračování by mohlo znít takto:

Celý den nikdo nechápal, co se s Thunderem stalo.

Veterinář nenašel žádnou nemoc.

Žádné zranění.

Žádné známky vztekliny.

Přesto hřebec nepřestával nervózně ržát a bránil komukoli vstoupit do stodoly.

K večeru se Thomas rozhodl, že musí zjistit pravdu.

Spolu se dvěma rančery opatrně obešli budovu zezadu.

Vtom jeden z mužů náhle ztuhl.

„Počkejte… slyšeli jste to?“

Ze zadní části stodoly se ozvalo tiché syčení.

Všichni zbledli.

Za hromadou balíků sena byla stočená obrovská jedovatá zmije.

A nebyla sama.

Pod podlahou stodoly se nacházelo celé hnízdo hadů, které se pravděpodobně ukrývalo v teple dřevěné konstrukce.

Thomasovi okamžitě problesklo hlavou ráno.

Když vstoupil do stáje, mířil přímo k místu, kde se pod prkny pohyboval největší had.

Thunder ho zpozoroval dřív než člověk.

Proto začal být neklidný.

Proto dupal.

Proto se postavil na zadní.

A proto svého majitele doslova přitlačil ke zdi a odmítal ho pustit dál.

Nesnažil se ho zranit.

Snažil se mu zabránit udělat ještě jeden krok.

Veterináři a specialisté později potvrdili, že koně mají mimořádně citlivý sluch a vibrace země dokážou zachytit mnohem dříve než lidé.

Thunder nepanikařil bezdůvodně.

Zaregistroval nebezpečí.

Když bylo hnízdo bezpečně odstraněno, Thomas vstoupil do stáje znovu.

Thunder už byl klidný.

Jakmile svého pána uviděl, pomalu k němu přistoupil a dotkl se mu čumákem ramene.

Thomas položil ruku na jeho krk.

V očích ho pálily slzy.

Celý den si myslel, že jeho nejlepší přítel zešílel.

Ve skutečnosti mu však právě zachránil život.

A od té doby pokaždé, když se někdo na ranči zmínil o „nebezpečném koni“, Thomas odpověděl jedinou větou:

„Ten kůň mě nenapadl. Ten kůň mě miloval natolik, že byl ochotný mě násilím udržet naživu.“ 🐎❤️