Princ Damien Ashford pronesl ta slova před celým královským dvorem s pobaveným úsměvem.

Několik vteřin bylo ticho.

Pak se Velkým sálem přehnal smích.

Lily stála u mramorového sloupu a v rukou držela stříbrný podnos. Na sobě měla jednoduché béžové šaty služebné. Byla téměř neviditelná mezi hedvábnými róbami, drahokamy a zdobenými uniformami šlechticů.

Přesně tak to všem vyhovovalo.

Služebná měla sloužit.

Neměla mluvit.

A už vůbec neměla být středem pozornosti.

Damien ji však právě postavil před celý dvůr.

„Tak co?“ zeptal se.

Lily sklonila hlavu.

„Jsem jen služebná, Výsosti.“

Sál se znovu rozesmál.

Mladá hraběnka si zakryla ústa vějířem.

„Chudinka. Asi si opravdu myslí, že ji princ požádá o ruku.“

Další šlechtici se přidali.

Damien se pousmál.

Nebyl to laskavý úsměv.

Byl to úsměv člověka, který si právě našel zábavu.

Pak se otočil k největší relikvii celého sálu.

Legendárnímu královskému meči.

Stál uprostřed kruhového kamenného podstavce.

Čepel byla zabořená hluboko do kamene.

Podle legendy jej tam před více než třemi sty lety zanechal první král rodu Ashfordů.

Prý jej mohl vytáhnout pouze člověk, který měl právo nést korunu.

Generace princů se o to pokoušely.

Někteří ještě jako děti.

Jiní jako dospělí válečníci.

Neuspěl nikdo.

Dokonce ani Damien.

Před několika minutami si to sám vyzkoušel.

Položil ruku na jílec.

Zabral.

Meč se ani nepohnul.

Několik hostů se tehdy snažilo potlačit smích.

Damien to však obrátil v žert.

A teď dostal ještě lepší nápad.

Ukázal na Lily.

„Vytáhni ho.“

Sál propukl v další smích.

„A pokud to dokážeš,“ dodal princ, „ještě dnes si tě vezmu.“

Někteří hosté už se smáli tak hlasitě, že se jejich hlasy odrážely od vysokých stěn.

Lily ale nereagovala.

Nehádala se.

Neprosila.

Jen se podívala na meč.

A najednou bylo něco jinak.

Její výraz se změnil.

Pobavení okolí jako by přestala vnímat.

Udělala první krok.

Potom druhý.

Smích postupně slábl.

Damien přestal usmívat.

Lily se zastavila několik kroků před mečem.

Dlouho si ho prohlížela.

Pak si všimla něčeho, co ostatní přehlédli.

Na kameni pod jílcem byla drobná prasklina.

Položila podnos na zem.

Jeden ze strážných okamžitě vykročil vpřed.

„Služebná, co to děláš?“

Damien ho gestem zastavil.

„Nech ji.“

Lily položila ruku na jílec.

Sál ztichl.

Čekali, že se nic nestane.

Stejně jako vždy.

Lily zavřela oči.

A tehdy se ozval zvuk.

Tiché kovové cvaknutí.

Damien zbledl.

Meč se pohnul.

Jen nepatrně.

Ale pohnul.

Smích zmizel.

Nikdo nedýchal.

Lily otevřela oči.

Pomalu sevřela jílec oběma rukama.

A zatáhla.

Kámen pod jejíma nohama zapraskal.

„To není možné,“ zašeptal někdo.

Lily zabrala podruhé.

Tentokrát se meč z kamene uvolnil o několik centimetrů.

V sále někdo upustil pohár.

Pak se ozvala rána.

Čepel byla venku.

Lily držela legendární královský meč v rukou.

Nikdo se nesmál.

Damien jen zíral.

Jeho otec, král Edmund, vstal z trůnu.

„Odlož ten meč,“ řekl.

Lily se na něj podívala.

„Proč, Veličenstvo?“

Král neodpověděl.

Protože právě spatřil něco, co nečekal.

Na čepeli se objevily staré znaky.

Stejné znaky, jaké byly vyryté na královské pečeti.

Král zbledl.

„Kde jsi to viděla?“

Lily zavrtěla hlavou.

„Nikde.“

„Kdo tě naučil držet ten meč?“

„Nikdo.“

„Tak proč jsi ho dokázala vytáhnout?“

Lily se na něj několik sekund dívala.

„Protože mě poznal.“

V sále to zašumělo.

Damien udělal krok vpřed.

„Co tím myslíš?“

Lily se otočila k němu.

„Ten meč nevybírá člověka podle krve.“

„Legenda říká něco jiného.“

„Legenda lže.“

Několik šlechticů zalapalo po dechu.

Nikdo se neopovážil mluvit ke králi tímto způsobem.

Damien se zamračil.

„Jak to můžeš vědět?“

Lily pomalu obrátila meč.

Na zadní straně čepele byl drobný symbol.

Král ho spatřil.

A najednou vypadal, jako by ho někdo udeřil.

„Tohle…“

Lily se podívala na znak.

„Moje matka měla stejný.“

Královi poklesla čelist.

„Tvoje matka?“

Lily přikývla.

„Říkala mi, že ho nosila od narození.“

Král udělal několik pomalých kroků dolů ze stupínku.

„Jak se jmenovala?“

Lily odpověděla.

A v okamžiku, kdy vyslovila její jméno, král se zastavil.

Damien se podíval na svého otce.

„Otče?“

Král mlčel.

Pak se obrátil ke starému rádci stojícímu u trůnu.

„Přiveďte archiváře.“

„Veličenstvo?“

„Okamžitě.“

Archivář dorazil za několik minut.

Král mu něco pošeptal.

Stařec se okamžitě otočil k Lily.

„Ukaž mi levou ruku.“

Lily zaváhala.

Pak natáhla ruku.

Archivář zbledl.

Na jejím zápěstí byla malá jizva ve tvaru půlměsíce.

Stařec si zakryl ústa.

„Je to ona.“

Damien se otočil.

„Kdo?“

Archivář se podíval na krále.

„Dívka z proroctví.“

Sálem prošel šepot.

Král se zhroutil zpět do trůnu.

„Před dvaceti lety,“ začal archivář, „královská rodina přišla o dítě.“

Damien ztuhl.

„To není možné.“

„Oficiálně bylo dítě prohlášeno za mrtvé.“

„Oficiálně?“

Archivář přikývl.

„Protože skutečnost byla jiná.“

Lily držela meč stále v ruce.

„Jaká?“

Stařec se podíval