Jejich drobné boty klapaly o mokrou dlažbu. Světle modré šaty jim ve studeném odpoledním větru poletovaly kolem kolen a jejich smích se rozléhal mezi kavárnami.

Lidé se za nimi otáčeli.

Někteří turisté přestali fotografovat.

Muž sedící u kavárenského stolku dokonce odložil šálek kávy a nechápavě sledoval, kam děti běží.

Jejich rodiče totiž vůbec netušili, co se právě chystají udělat.

Na druhé straně náměstí seděla na kamenných schodech stará žena.

Byla sama.

Měla na sobě potrhaný kabát, který už dávno ztratil původní barvu. Na kolenou měla starou látkovou tašku a její šedivé vlasy byly rozcuchané. Seděla shrbená, ruce schované v rukávech a oči sklopené k zemi.

Vypadala, jako by se snažila být neviditelná.

Jako člověk, kolem kterého ostatní procházejí, aniž by se na něj podívali.

Právě k ní ale mířily tři malé holčičky.

Běžely, jako by ji znaly celý život.

„Počkejte!“ vykřikla jejich matka.

Bylo pozdě.

Dívky doběhly ke schodům a bez jediného zaváhání se na stařenku vrhly.

Jedna jí vylezla přímo na klín.

Druhá jí objala krk.

Třetí se přitiskla k jejímu starému kabátu a zabořila do něj obličej.

Stařenka úplně ztuhla.

Nejdřív nevěděla, co dělat.

Ruce jí zůstaly viset ve vzduchu.

Jako by se bála, že jediným pohybem ty děti vyděsí.

Pak pomalu zvedla jednu ruku.

Položila ji na záda první holčičky.

A rozplakala se.

Matka dětí mezitím doběhla ke schodům.

„Panebože… omlouvám se,“ vydechla. „Já opravdu nevím, proč to udělaly.“

Její manžel dorazil o několik sekund později.

Byl celý udýchaný.

„Co se děje?“

Ani jedna z dívek se ale od stařenky neodtáhla.

Právě naopak.

Jedna z nich ji jemně pohladila po tváři.

„Neboj,“ zašeptala.

Stařenka zavřela oči.

Po tvářích jí začaly stékat slzy.

Matka se na scénu dívala stále zmateněji.

„Holčičky,“ řekla tiše, „znáte tu paní?“

Všechny tři zavrtěly hlavou.

„Nikdy jste ji neviděly?“

„Ne,“ odpověděla jedna z nich.

Matka se podívala na manžela.

Ten jen bezradně pokrčil rameny.

Pak si všimla něčeho zvláštního.

Její nejmladší dcera se na stařenku dívala způsobem, který nikdy předtím neviděla.

Nebyl to pohled dítěte na cizího člověka.

Byl v něm zvláštní klid.

Jako by v té staré ženě viděla něco známého.

„Proč jste za ní běžely?“ zeptala se matka.

Holčička pokrčila rameny.

„Nevím.“

„Tak proč jsi ji objala?“

Dívka se zamyslela.

Potom ukázala na stařenku.

„Protože byla smutná.“

Matce se sevřelo hrdlo.

„A jak jsi poznala, že je smutná?“

Dítě odpovědělo naprosto samozřejmě:

„Stejně jako ty, když se díváš na tu fotku.“

Matka zbledla.

„Na jakou fotku?“

Dívka se na ni podívala.

„Na tu, co máš schovanou v ložnici.“

Muž vedle ní se zamračil.

„Jakou fotku?“

Žena neodpověděla.

Protože přesně věděla, o které fotografii její dcera mluví.

Byla stará.

Schovávala ji v krabici mezi věcmi, o kterých se doma téměř nikdy nemluvilo.

Na fotografii byla mladá žena.

Usmívala se do objektivu.

Měla dlouhé tmavé vlasy.

A stejné oči jako její dcery.

Matka cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz.

Pomalu se obrátila ke stařence.

„Paní…“

Stařenka otevřela oči.

Její pohled se setkal s pohledem ženy.

A na několik vteřin se ani jedna z nich nepohnula.

„Jak vás znají?“ zeptala se matka.

Stařenka se nadechla.

Rty se jí třásly.

Pak se podívala na tři malé holčičky.

Přejela pohledem jejich tváře.

Jejich oči.

Vlasy.

Úsměvy.

A zašeptala:

„Mají oči mé dcery.“

Na náměstí jako by na chvíli všechno utichlo.

Matka cítila, že se jí podlamují kolena.

„Vaší… dcery?“

Stařenka přikývla.

„Ano.“

„Ale to není možné.“

Stařenka se pousmála přes slzy.

„Já vím.“

„Jak se jmenovala?“

Stařenka vyslovila jméno.

Matka ztuhla.

Bylo to stejné jméno, které měla napsané na zadní straně staré fotografie.

Jméno, které jí kdysi řekla její vlastní matka.

Jméno ženy, o které si celý život myslela, že ji nikdy nepoznala.

„Kde jste ji znala?“ zeptala se.

Stařenka dlouho mlčela.

Pak položila ruku na tvář jedné z dívek.

„Byla to moje dcera.“

Matka se zachvěla.

„Co se jí stalo?“

Stařenka sklopila hlavu.

„Před lety odešla z domova.“

„Kam?“

„Nevím.“

„Nikdy se nevrátila?“

Stařenka zavrtěla hlavou.

„Hledala jsem ji.“

V hlase se jí ozývala bolest, kterou člověk nedokáže předstírat.

„Hledala jsem ji celé roky. Volala jsem do nemocnic. Chodila na policii. Ptala se lidí, kteří ji znali. Nikdo mi nedokázal říct, kde je.“

Matka pomalu usedla vedle ní.

„A co se stalo potom?“

Stařenka se podívala na děti.

„Časem jsem pochopila, že možná už nikdy nepřijde.“

Jedna z dívek ji znovu objala.

Stařenka ji pevně sevřela.

„Ale dnes ráno,“ pokračovala, „jsem se probudila s pocitem, že ji konečně uvidím.“

Matka si přitiskla ruku k ústům.

„Proč?“

Stařenka zavrtěla hlavou.

„Nevím.“

Pak se podívala přímo na ni.

„Některé věci člověk prostě cítí.“

Žena se rozplakala.

Ale pořád nechápala jednu věc.

„Jak můžete vědět, že jsou její?“

Stařenka se podívala na nejstarší z dvojčat.

„P