V trůnním sále zavládlo naprosté ticho. Všechny pohledy se upíraly na mladou ženu, která se pomalu blížila k podivnému dřevěnému rámu. Některé uchazečky se už těšily, že se stanou svědkyněmi jejího ponížení. Byly přesvědčené, že princ právě udělal chybu.

Mladá žena se však nezastavila. Zhluboka se nadechla, zvedla hlavu a pohlédla přímo na prince.

„Jste si jistý, Vaše Výsosti?“ zeptala se ceremoniář tiše.

„Řekl jsem, že ji necháte projít,“ odpověděl princ nekompromisně.

Žena přistoupila k rámu. Na okamžik se zdálo, že váhá. Potom do něj opatrně vstoupila a zůstala stát uprostřed. V sále bylo takové ticho, že bylo slyšet i šustění hedvábných šatů.

Princ se naklonil dopředu.

Poprvé za celé tři roky se neusmíval ani netvářil znuděně. Jeho pohled byl soustředěný a napjatý. Pozoroval ženu několik dlouhých vteřin, potom vstal ze svého trůnu.

„Zůstaňte přesně tak, jak jste,“ požádal ji.

Mladá žena překvapeně přikývla.

Princ sestoupil po schodech a přistoupil k rámu. Položil ruku na jeho horní část a pomalu ho obešel. Potom se obrátil ke králi.

„Otče, konečně jsem ji našel.“

Král nechápavě zamrkal.

„Koho?“

„Ženu, kterou jsem hledal.“

V sále se ozvalo několik překvapených výdechů. Uchazečky si začaly šeptat mezi sebou. Některé nevěřily vlastním uším.

„Ale vždyť…“ začala jedna z nich, než ji pohled prince přiměl zmlknout.

Mladá žena mezitím vystoupila z rámu. Byla zmatená a zjevně nechápala, co se právě stalo.

„Vaše Výsosti, obávám se, že jste se spletl. Nejsem jako ostatní ženy, které dnes přišly. Nemám bohaté šaty, slavné předky ani postavu, kterou by lidé u dvora obdivovali.“

Princ se na ni usmál.

„Právě proto jste jiná. Ale ještě jste nepochopila, co jsem hledal.“

Potom se obrátil k přítomným a ukázal na dřevěný rám.

„Všichni tři roky přemýšleli, proč každou uchazečku žádám, aby tímto rámem prošla. Mysleli jste si, že jde o nějakou zkoušku krásy, postavy nebo tělesných proporcí. Ve skutečnosti jsem však sledoval něco úplně jiného.“

Král se zamračil.

„Tak nám to konečně vysvětli.“

Princ položil dlaň na dřevo.

„Tento rám byl vyroben podle přesných rozměrů starých dveří v severní věži. Podle rodinné legendy jimi kdysi prošla první královna našeho rodu, když se po válce vrátila do paláce. Byla tehdy obyčejnou dívkou, bez bohatství a vznešeného původu. Lidé se jí posmívali, ale právě ona zachránila království před rozpadem.“

Někteří dvořané se začali tvářit nejistě.

„Můj dědeček mi vyprávěl, že skutečná královna se pozná podle toho, jak se zachová, když ji ostatní považují za méněcennou. Proto jsem nechal vyrobit tento rám. Nešlo o to, kdo má nejkrásnější postavu. Chtěl jsem zjistit, kdo dokáže zůstat sama sebou, i když se jí ostatní vysmívají.“

Princ se otočil k mladé ženě.

„Většina uchazeček se během čekání snažila zaujmout ostatní. Některé se chlubily svým původem, jiné ponižovaly služebnictvo a další se smály ženám, které považovaly za méně krásné. Vy jste však od svého příchodu neřekla jediné zlé slovo. Slyšela jste posměšky, ale nikoho jste neurazila. A když vás ceremoniář chtěl odmítnout, nepokusila jste se ho ponížit ani jste nezačala žádat o výjimku.“

Žena sklopila oči.

„Jen jsem nechtěla nikomu způsobit potíže.“

„A právě to jsem chtěl poznat,“ odpověděl princ.

V tu chvíli se ozval král.

„Ale proč jsi ji nechal vstoupit do rámu, když jsi už předtím věděl, že ji chceš vybrat?“

Princ se usmál.

„Protože jsem chtěl, aby všichni viděli, jak se k ní zachovají. Královna nebude žít jen v paláci obklopená služebnictvem. Bude muset jednat s lidmi, kteří ji budou soudit podle vzhledu, původu nebo bohatství. Potřebuji ženu, která neztratí svou důstojnost, ani když se k ní ostatní nezachovají spravedlivě.“

Potom se znovu obrátil k mladé ženě.

„Smím znát vaše jméno?“

„Jmenuji se Amálie, Vaše Výsosti.“

„Amálie,“ zopakoval princ. „Bylo by mi ctí, kdybyste se mnou povečeřela. Ne jako uchazečka o korunu, ale jako žena, kterou bych rád poznal.“

Mladá žena překvapeně zvedla oči. Vypadalo to, že se jí do očí derou slzy.

„A co když zjistíte, že nejsem taková, jakou si mě představujete?“

„Pak vás budu poznávat dál. Nehledám dokonalou ženu. Hledám někoho, s kým mohu být upřímný.“

Král dlouhou chvíli mlčel. Potom pomalu vstal a přistoupil k Amálii.

„Zdá se, že můj syn konečně pochopil, co znamená vybrat si královnu,“ řekl a uklonil se jí.

Ženy, které se jí ještě před několika minutami posmívaly, sklopily hlavy. Některé se začervenaly, jiné se snažily předstírat, že se jich celá situace netýká.

Amálie však neměla potřebu se jim mstít. Jen se zhluboka nadechla a přijala princovu nabídku.

A tak se stalo, že po třech letech odmítání stovek uchazeček princ konečně našel ženu, kterou chtěl poznat. Nevybral si ji kvůli šatům, postavě ani vznešenému původu. Zaujala ho tím, že si dokázala zachovat důstojnost i ve chvíli, kdy se jí celý