Vojáci trénovali už od brzkého rána.
Někteří zvedali činky, jiní běhali mezi stanovišti a další zápasili na žíněnkách. Pot byl cítit ve vzduchu a každý se snažil před ostatními dokázat, že právě on je nejsilnější.
Nikdo proto nečekal, že obyčejný trénink během několika minut změní atmosféru celé jednotky.
Dveře tělocvičny se otevřely.
Dovnitř vstoupil hlavní velitel.
Za ním kráčela žena v uniformě.
Byla středně vysoká, měla vlasy pevně stažené do drdolu a naprosto klidný výraz.
Velitel se postavil doprostřed místnosti.
„Pozor!“
Hluk postupně utichl.
„Od dnešního dne budete podléhat nové velitelce. Bude zodpovědná za váš výcvik, disciplínu a přípravu na další nasazení.“
Několik vojáků si vyměnilo pohledy.
Pak se ozval smích.
„Ona?“
„To snad nemyslí vážně.“
„Tak teď nám bude rozkazovat ženská?“
Velitel se na ně podíval.
„Máte s tím někdo problém?“
Nikdo neodpověděl.
„Výborně.“
Podíval se na ženu.
„Kapitánko Hayesová, jednotka je vaše.“
Pak odešel.
Dveře se za ním zavřely.
A během několika sekund byla disciplína pryč.
Někteří vojáci se vrátili ke cvičení.
Jiní se začali mezi sebou bavit.
Kapitánka Hayesová chvíli mlčky stála a všechny pozorovala.
„Trénink pokračuje,“ řekla klidně.
Nikdo neposlechl.
„Řekla jsem, že trénink pokračuje.“
Jeden z vojáků se zasmál.
„Slyšeli jsme vás.“
„Tak proč necvičíte?“
„Protože čekáme, až nám někdo skutečný řekne, co máme dělat.“
Několik mužů se zasmálo.
Kapitánka neodpověděla.
Jen se rozhlédla po místnosti.
Pamatovala si jejich tváře.
Všechny.
Pak si vzala láhev s vodou a napila se.
Právě v tu chvíli k ní zezadu přistoupil jeden z největších vojáků.
Jmenoval se Cole.
Byl vysoký, svalnatý a mezi ostatními měl pověst člověka, který si nikdy nenechá nic líbit.
„Tak co, kapitánko?“ řekl.
„Máte problém?“
„Já? Vůbec.“
Usmál se.
„Jen mě zajímá, jestli vůbec zvládnete vést jednotku.“
Hayesová se otočila.
„Zpátky na své místo.“
Cole se zasmál.
„Nebo co?“
Několik vojáků přestalo cvičit.
Sledovali je.
Cole sáhl po její láhvi.
„Dejte mi to.“
„Ne.“
Vytrhl jí ji z ruky.
A dřív, než stačila zareagovat, vylil jí vodu přímo na hlavu.
Studená voda jí stekla po tváři a uniformě.
Tělocvična explodovala smíchem.
Cole držel prázdnou láhev v ruce.
„Tak co, kapitánko?“
Smích postupně utichl.
Hayesová si pomalu setřela vodu z obličeje.
Nepohnula se.
Ani nezvýšila hlas.
Jen se podívala Coleovi přímo do očí.
„Toho budete litovat.“
Cole se zasmál.
„Vyhrožujete mi?“
„Ne.“
Odložila ručník.
„Varuji vás.“
„A co uděláte?“
Hayesová se otočila k celé jednotce.
„Všichni nastoupit.“
Tentokrát nikdo neodpověděl.
„Hned.“
Několik vojáků se neochotně postavilo do řady.
Cole zůstal stát.
„Já nemusím.“
Hayesová přikývla.
„Dobře.“
Přistoupila k tabuli.
„Tak začneme vámi.“
Na tabuli napsala:
5 minut.
Cole se ušklíbl.
„Co to má být?“
„Test.“
„Jaký test?“
„Ten, který ukáže, kdo je skutečně připravený.“
Cole si odfrkl.
„Tak pojďme.“
Hayesová ukázala na tělocvičnu.
„Pět minut. Kliky, sprint, přenášení zátěže a zápas.“
Cole se zasmál.
„A vy to budete dělat taky?“
„Ano.“
Vojáci zpozorněli.
Hayesová si sundala bundu.
Pod ní měla jednoduché sportovní tričko.
„Začněte.“
První část byla jednoduchá.
Kliky.
Cole se snažil předvést.
Po chvíli však zjistil, že Hayesová drží stejné tempo.
Pak sprint.
Hayesová ho předběhla.
Cole se zamračil.
„To nic neznamená.“
„Ještě jsme neskončili.“
Přišel zápas.
Cole si byl jistý, že teď ji konečně dostane.
Postavil se proti ní.
„Můžeme?“
Hayesová přikývla.
Cole zaútočil.
Hayesová uhnula.
Využila jeho vlastní pohyb, zachytila jeho paži a během okamžiku ho dostala na zem.
Ozvalo se tupé bouchnutí.
Cole zůstal několik vteřin ležet.
V tělocvičně bylo absolutní ticho.
„Znovu,“ řekl Cole.
Postavil se.
Zaútočil podruhé.
Tentokrát vydržel déle.
Ale výsledek byl stejný.
Hayesová ho během několika sekund zablokovala a přitlačila k žíněnce.
„Vzdejte se.“
„Ani náhodou.“
Hayesová zvýšila tlak.
„Vzdejte se.“
Cole se snažil osvobodit.
Nemohl.
„Vzdejte se.“
„Dobře!“
Povolila.
Cole zůstal sedět na zemi a těžce dýchal.
Jeho předchozí sebejistota byla pryč.
Hayesová se postavila.
„Tohle nebyla ukázka síly.“
Cole na ni nechápavě hleděl.
„Tak co to bylo?“
„Ukázka kontroly.“
Pak se otočila k ostatním.
„Voják, který potřebuje ponižovat člověka před sebou, aby si připadal silný, není silný.“
Nikdo se ani nepohnul.
Cole pomalu vstal.
„Kdo vás to naučil?“
Hayesová se na něj podívala.
„Život.“
Vtom se otevřely dveře.
Dovnitř vstoupil hlavní velitel.
„Jak to jde?“
Nikdo neodpověděl.
Jeho pohled okamžitě padl na mokrou podlahu a potom na Colea.
„Co se stalo?“
Hayesová vystoupila před jednotku.
„Nic, co bych nezvládla.“
Velitel se podíval na Colea.
„Doufám, že to tak skutečně je.“
Cole sklopil oči.
„Ano, pane.“
Velitel odešel.
Kapitánka Hayesová se otočila k jednotce.
„Dnes jste se