Déšť právě ustal, ale z nízkých šedých mraků stále visel chlad. Lidé kolem něj spěchali do práce, do obchodů a domů. Někteří se na něj krátce podívali, jiní raději odvrátili oči.

Měl na sobě starou tmavou bundu, vybledlou čepici s nápisem „Veterán“ a obnošené kraťasy.

Jeho protézu nebylo možné přehlédnout.

Muž se jmenoval Viktor.

Na autobus čekal už téměř dvacet minut.

Za svůj život si zvykl na různé pohledy.

Někteří lidé se dívali se soucitem.

Jiní s rozpaky.

A někteří předstírali, že žádného člověka s protézou vedle sebe vůbec nevidí.

Viktorovi to ale už dávno nevadilo.

Mnohem horší věci zažil před desítkami let.

Na bojišti přišel o nohu.

Přišel tam také o několik nejbližších přátel.

Po návratu domů zjistil, že svět, za který bojoval, se mezitím změnil.

Manželství nevydrželo.

Děti nikdy neměli.

Jeho staří spolubojovníci se postupně rozptýlili po celé zemi a někteří už nebyli mezi živými.

Viktor nakonec zůstal sám.

Přesto nikdy nelitoval toho, co tehdy udělal.

A právě v okamžiku, kdy se díval na silnici, se u zastávky objevili tři mladíci.

Mohlo jim být kolem dvaceti.

Kšiltovky měli otočené dozadu, v rukou telefony a smáli se tak hlasitě, že je slyšeli lidé na druhé straně ulice.

Když si všimli Viktora, jeden z nich zpomalil.

„Hele, kluci.“

Ukázal na jeho protézu.

„Co to máš za nohu?“

Ostatní dva se okamžitě rozesmáli.

Viktor mlčel.

„To je nějaký robot?“ zeptal se první.

„Možná mu došla baterka,“ odpověděl druhý.

„Tak ho připojíme k nabíječce.“

Smích.

Viktor se ani nepohnul.

Jeden z mladíků si před něj stoupl.

„Hej, dědo. Slyšíš nás?“

Viktor pomalu zvedl oči.

„Slyším.“

„Tak proč nic neříkáš?“

„Nemám co říct.“

To mladíka pobavilo ještě víc.

„Koukejte, jak je vážnej.“

„Dáváš si tu nohu na noc do zásuvky?“ zeptal se druhý.

„Nebo ji musíš každé ráno nastartovat?“

Třetí vytáhl telefon.

„Počkej, tohle musím natočit.“

Namířil kameru na Viktora.

„Řekni něco pro video.“

Viktor sklopil oči.

„Nech mě být.“

„Slyšeli jste ho? On nám rozkazuje.“

Další smích.

Několik lidí na zastávce se otočilo.

Jedna žena se podívala na Viktora, potom na mladíky a nakonec raději odešla.

Muž v obleku prošel kolem a předstíral, že telefonuje.

Nikdo nic neřekl.

Viktor seděl dál.

Jen jeho pravá ruka se pomalu sevřela v pěst.

Ne proto, že by chtěl mladíkům ublížit.

Ale protože si najednou vzpomněl na něco, co se stalo před desítkami let.

Byla noc.

Zněly výbuchy.

Vzduch byl plný prachu a kouře.

Viktor tehdy ještě měl obě nohy.

Jeho jednotka dostala rozkaz ustoupit.

Jenže několik mužů zůstalo zraněných.

Viktor se mohl zachránit.

Místo toho se vrátil.

Jednoho zraněného vojáka odtáhl za kryt.

Pak druhého.

Když se vracel pro třetího, ozvala se exploze.

Následující okamžik si pamatoval jen po částech.

Oheň.

Křik.

Tlak.

A pak ticho.

Probudil se až v polní nemocnici.

Doktor mu tehdy řekl:

„Přežil jste jen díky tomu, že jste chránil ostatní.“

Viktor o tom nikdy nemluvil.

Ani teď.

Mladíci však pokračovali.

„Tak co, dědo? Už přijel autobus?“

„Možná ho musíš přivolat píšťalkou.“

„Nebo tě tam máme odnést?“

Jeden z nich se dokonce natáhl a klepl prstem do Viktorovy protézy.

Ozvalo se kovové cinknutí.

„Ty jo.“

Usmál se.

„Tohle je fakt skutečný.“

Viktor zvedl hlavu.

„Nedotýkej se mě.“

Mladík se zasmál.

„A co uděláš?“

Viktor neodpověděl.

Vtom se z dálky ozval zvuk motoru.

Autobus.

Mladíci se ještě chvíli smáli, ale pak si všimli, že řidič zpomaluje.

Autobus zastavil přímo před zastávkou.

Dveře se otevřely.

Řidič ale nevystoupil.

Místo toho se podíval přímo na Viktora.

A jeho výraz se okamžitě změnil.

„Pane Viktore?“

Viktor přikývl.

Řidič vystoupil z autobusu.

„Vy jste Viktor Novák?“

„Ano.“

Řidič mu podal ruku.

„Je mi ctí vás poznat.“

Mladíci přestali mluvit.

Řidič pokračoval:

„Můj otec o vás celý život vyprávěl.“

Viktor se zamračil.

„Váš otec?“

„Seržant Pavel Dvořák.“

Viktor ztuhl.

To jméno znal.

Velmi dobře.

„On…“

„Ano,“ přikývl řidič. „Byl jedním z mužů, které jste tehdy vytáhl z palby.“

Na zastávce se rozhostilo ticho.

Mladíci se na sebe podívali.

Řidič pokračoval:

„Táta mi vždycky říkal, že kdybyste se tehdy nevrátil, nikdy bych se nenarodil.“

Viktor sklopil oči.

„Nemusíte mi děkovat.“

„Musím.“

Řidič se usmál.

„Protože táta zemřel před dvěma lety a až do posledního dne tvrdil, že největším hrdinou nebyl on. Byl jste to vy.“

Jeden z mladíků pomalu spustil telefon.

Najednou už nikdo nevtipkoval.

Viktor se pomalu zvedl.

Řidič mu podal ruku a pomohl mu nastoupit.

Když Viktor procházel kolem mladíků, jeden z nich tiše řekl:

„Pane…“

Viktor se zastavil.

Mladík vypadal poprvé úplně jinak než před několika minutami.

„Promiňte.“

Viktor se na něj podíval.

„Za co?“

Mladík sklopil hlavu.

„Za všechno.“

Viktor chvíli mlčel.

Pak jen řekl:

„Nejhorší není přijít o nohu.“

Mladík zvedl oči.

„Nejhorší je zapomenout, proč jste ji ztratil.“

A nastoupil do auto