Nevěděla jsem, jestli to dokážu.

Každý předmět v té místnosti bolel.

Její školní batoh.

Fotografie na stole.

Oblíbený hrnek s kočkami.

Dokonce i obyčejná gumička do vlasů, kterou nechala položenou vedle zrcadla.

Všechno mi připomínalo Lily.

Na židli stále visela její bunda.

Vypadalo to, jako by měla každou chvíli přijít ze školy, odhodit tašku na zem a zavolat:

„Mami, co bude k večeři?“

Jenže Lily už domů nikdy nepřijde.

Bylo jí patnáct.

Byla naše jediné dítě.

A před třemi týdny zemřela.

Řekli nám, že to byla nehoda.

Lily byla se dvěma kamarády u staré budovy, kam občas chodívala. Podle svědků zakopla na schodišti a spadla z několika schodů.

Když přijela záchranka, ještě žila.

Ale její zranění byla příliš vážná.

Lékaři už jí nedokázali pomoci.

Od chvíle, kdy jsme se to dozvěděli, jsem měla pocit, že se mi život rozpadl.

Nemohla jsem jíst.

Nemohla jsem spát.

Nedokázala jsem otevřít dveře jejího pokoje.

Můj manžel Mark truchlil jinak.

Alespoň jsem si to zpočátku myslela.

Už několik dní po pohřbu začal opakovat jednu větu.

„Musíme její pokoj vyklidit.“

Poprvé jsem ho neposlouchala.

„Ne.“

„Nemůžeme to takhle nechat.“

„Ještě ne.“

„Musíme se pohnout dál.“

Ta poslední věta mě bolela nejvíc.

„Pohnout dál?“ zeptala jsem se. „Marku, naše dcera je mrtvá.“

Odvrátil oči.

„Právě proto.“

Několikrát mi navrhl, abychom její oblečení rozdali.

Knihy odvezli do charity.

Hračky vyhodili.

Fotografie uložili do krabic.

Já jsem však nedokázala nic z toho udělat.

Skoro tři týdny zůstaly dveře jejího pokoje zavřené.

Až jednoho odpoledne Mark odešel z domu.

Stála jsem na chodbě.

Dívala jsem se na dveře.

A poprvé po dlouhé době jsem stiskla kliku.

Otevřela jsem.

Vzduch v pokoji voněl stejně jako dřív.

Na okamžik jsem měla pocit, že se čas vrátil.

Sedla jsem si na postel.

Vzala do ruky její polštář.

A rozplakala se.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla.

Možná deset minut.

Možná hodinu.

Nakonec jsem si řekla, že alespoň poskládám její oblečení.

Nechtěla jsem nic vyhodit.

Jen uklidit.

Otevřela jsem skříň.

Jedno tričko.

Druhé.

Džíny.

Mikina.

A potom jsem uviděla její oblíbený šedý svetr.

Nosila ho téměř pořád.

Vytáhla jsem ho z police.

A v okamžiku, kdy jsem ho zvedla, něco vypadlo z kapsy.

Malý složený papírek.

Ztuhla jsem.

Poznala jsem rukopis okamžitě.

Lily.

Rozklepanými prsty jsem papír otevřela.

Byly na něm jen dvě věty.

„Mami, jestli už nejsem naživu, podívej se prosím pod postel.“

A pod tím:

„Ale tátovi o tom nic neříkej.“

Přečetla jsem to jednou.

Podruhé.

Potřetí.

Nedokázala jsem dýchat.

Proč by moje dcera něco takového psala?

Jak mohla předem počítat s tím, že zemře?

A proč mi výslovně napsala, abych nic neříkala jejímu otci?

Sedla jsem si na podlahu.

Papírek jsem svírala v ruce.

V hlavě se mi začaly vracet všechny drobnosti z posledních měsíců.

Lily bývala poslední dobou uzavřenější.

Několikrát jsem se jí ptala, jestli ji něco trápí.

„Nic, mami.“

Vždycky stejná odpověď.

Jednou jsem se jí dokonce zeptala:

„Máš problémy s někým ve škole?“

Zavrtěla hlavou.

„Ne.“

„Jsi si jistá?“

„Ano.“

Tehdy jsem jí věřila.

Teď jsem si nebyla jistá ničím.

Podívala jsem se na postel.

Potom na podlahu.

A nakonec jsem si klekla.

Pod postelí byla tma.

Natáhla jsem ruku.

Nahmatala jsem prach.

Krabici.

Několik starých časopisů.

Pak moje prsty narazily na něco tvrdého.

Vytáhla jsem to.

Byla to černá kovová krabička.

Malá.

Uzamčená.

Na víku nebylo žádné jméno.

Jen drobná nálepka s číslem.

„17“.

Srdce se mi rozbušilo.

Položila jsem krabičku na postel.

Prohledala jsem zbytek prostoru pod ní.

Našla jsem ještě starý telefon.

Nebyl to Lilyin současný telefon.

Byl mnohem starší.

Zřejmě ho někde schovávala.

Zapnula jsem ho.

Baterie byla téměř vybitá.

Na displeji nebylo žádné heslo.

Jen jedna jediná složka.

„MAMI.“

Prsty se mi začaly třást.

Otevřela jsem ji.

Bylo v ní několik fotografií.

Lily.

Stará budova.

Schodiště.

A pak fotografie mého manžela.

Seděl v autě před tou stejnou budovou.

Zatajila jsem dech.

Otevřela jsem další fotografii.

Mark mluvil s mužem, kterého jsem neznala.

Další.

Mark předával tomu muži obálku.

Další.

Časové razítko.

Tři dny před Lilyinou smrtí.

Seděla jsem na posteli a měla pocit, že se mi pod nohama otevřela propast.

„Ne…“

Začala jsem si namlouvat, že to musí mít jiné vysvětlení.

Musí.

Mark přece svou dceru miloval.

Nemohl jí ublížit.

Nikdy.

Pak jsem našla video.

Bylo krátké.

Třicet osm sekund.

Stiskla jsem přehrávání.

Na záznamu byla Lily.

Seděla někde v pokoji.

Dívala se přímo do kamery.

Měla zarudlé oči.

„Mami,“ řekla tiše.

Video se na chvíli zaseklo.

Pak pokračovala.

„Jestli se na tohle díváš, znamená to, že se stalo něco špatného.“

Začala plakat.

„Nevím, komu můžu věřit.“

Položila si ruku na ústa.

„Ale prosím, nevěř tomu, co ti řeknou o mé smrti.“

Video skončilo.

Já jsem zůstala sedět v napr