Princ Adrian byl už dlouhá léta považován za jednoho z nejžádanějších mužů v celém království. Byl bohatý, vzdělaný, měl vysoké postavení a jednou měl usednout na trůn.
Jenže existoval jeden problém.
Oženit se odmítal.
Král mu během posledních let představil desítky mladých žen z nejvýznamnějších rodů. Přijížděly princezny, dcery vévodů, hrabat i bohatých obchodníků. Některé byly mimořádně krásné, jiné inteligentní a další se pyšnily původem, který sahal několik staletí do minulosti.
Adrian však pokaždé vyslechl jejich představení, zdvořile se usmál a nakonec pronesl stejnou větu:
„Není to ona.“
Nikdo nechápal, co vlastně hledá.
Jednoho večera se proto král svého syna zeptal přímo.
„Adriane, jednoho dne budeš králem. Nemůžeš celý život odmítat každou ženu, která ti zkříží cestu. Co vlastně očekáváš?“
Princ chvíli mlčel.
Potom se podíval k hudebníkům, kteří hráli v rohu sálu, a řekl:
„Chci ženu, jejíž hlas mě donutí zapomenout na celý svět.“
Král se zamračil.
„To není odpověď.“
„Pro mě ano.“
O několik dní později princ oznámil své rozhodnutí celému dvoru.
„Nebudu si vybírat manželku podle jejího původu, bohatství ani vzhledu,“ prohlásil během slavnostního plesu. „Chci slyšet její hlas.“
V sále to zašumělo.
„Za jeden měsíc přijmeme v paláci ženy z celého království. Každá z nich dostane stejnou masku a vystoupí před dvorem. Nebudu znát její jméno ani rodinu. Nebudu vidět její tvář. Budu pouze poslouchat.“
„A kterou si vybereš?“ zeptal se jeden z vévodů.
Princ se pousmál.
„Tu, která se dotkne mého srdce.“
Zpráva se rozšířila po celém království během několika dnů.
Do paláce začaly přicházet ženy ze všech koutů země.
Některé přijely v kočárech s početným doprovodem. Jiné cestovaly celé dny, jen aby dostaly jedinou šanci stát se princeznou.
V určený den byl trůnní sál zaplněný téměř do posledního místa.
Devadesát devět dívek čekalo za těžkými dveřmi.
Všechny měly stejný typ masky.
Princ seděl na trůnu a vedle něj královna, král, rádci a několik nejvýznamnějších šlechticů.
První dívka vystoupila na pódium.
Zpívala krásně.
Princ poslouchal.
Potom jen zavrtěl hlavou.
„Další.“
Druhá měla hlas ještě působivější.
„Další.“
Třetí rozplakala několik žen v sále.
Princ zůstal klidný.
„Další.“
Hodiny ubíhaly.
Jedna dívka po odmítnutí odešla se slzami v očích. Jiná se snažila zachovat hrdost, ale jakmile zmizela za dveřmi, propukla v pláč.
Devadesátá dívka měla hlas, který byl podle mnoha přítomných dokonalý.
Princ však znovu řekl:
„Ne.“
Když přišla na řadu devadesátá osmá soutěžící, král už začínal být nervózní.
„Adriane,“ zašeptal, „zbývají poslední dvě.“
Princ nic neodpověděl.
Devadesátá osmá dívka odešla.
A pak se otevřely dveře.
Dovnitř vstoupila poslední účastnice.
Na rozdíl od ostatních neměla drahé šaty ani šperky. Její oděv byl jednoduchý. Na tváři měla obyčejnou tmavou masku.
Několik šlechticů se dokonce pobaveně usmálo.
„Tohle má být poslední naděje?“ zašeptal někdo.
Dívka však nereagovala.
Pomalu vystoupila na pódium.
Hudebníci začali hrát.
A ona se nadechla.
První tón způsobil, že se v sále rozhostilo zvláštní ticho.
Nebyl to jen krásný hlas.
Byl v něm smutek, něha i něco, co se nedalo popsat slovy.
Princ se okamžitě narovnal.
Poprvé za celý den vypadal, že zapomněl na všechno kolem sebe.
Dívka pokračovala.
Nikdo se nehýbal.
Královna měla slzy v očích.
Jeden ze starých rádců sklonil hlavu.
Dokonce i hudebníci po chvíli přestali sledovat noty a pouze poslouchali.
Když poslední tón dozněl, nastalo ticho.
Princ pomalu vstal.
Díval se na maskovanou dívku, jako by se snažil pochopit, proč mu její hlas připadá tak povědomý.
Potom řekl:
„Rozhodl jsem se.“
Celý sál zadržel dech.
„Vezmu si tě za ženu.“
Ozval se potlesk.
Princ však zvedl ruku.
„Ale nejdřív si sundej masku.“
Dívka se ani nepohnula.
„Slyšíš mě?“ zeptal se princ.
Pomalu přikývla.
Potom zvedla ruce.
Prsty uchopily okraj masky.
V sále se rozhostilo naprosté ticho.
Maska pomalu klesla.
A v okamžiku, kdy její tvář spatřil princ, úsměv mu zmizel ze rtů.
Král zbledl.
Královna si přitiskla ruku k ústům.
Jeden z rádců udělal krok dozadu.
Nikdo nepromluvil.
Protože dívka, která stála před nimi, nebyla neznámou dcerou chudého obchodníka ani zapomenutou šlechtičnou.
Její tvář znal každý člověk v paláci.
Byla totiž považována za mrtvou.
Princ na ni zíral, jako by před sebou viděl ducha.
„To není možné,“ vydechl.
Dívka se na něj podívala.
„Také jsem si myslela, že už se sem nikdy nevrátím.“
Král prudce vstal.
„Kdo jsi?“
Dívka se otočila k němu.
„Vaše Veličenstvo… myslím, že byste se měl nejprve zeptat svého syna.“
Princ zbledl ještě víc.
Protože v tu chvíli si uvědomil něco, co ho vyděsilo ještě více než její tvář.
Poznal její hlas.
Ne p