Když Daniela poznala, působil jako obyčejný, slušný a pracovitý muž. Neměl bohaté rodiče, nevyrůstal v luxusu a nikdy neměl pocit, že mu svět něco dluží. Sofia na něm právě tohle obdivovala.

Byl skromný.

Alespoň si to tehdy myslela.

Sofia žila úplně jiný život. Po smrti svého otce převzala jeho malý podnik a během několika let z něj vybudovala síť několika úspěšných restaurací. Nebylo to dědictví, které by jí automaticky zajistilo pohodlný život. Většinu svého času trávila v kuchyních, kontrolovala dodávky, jednala s dodavateli a řešila problémy zaměstnanců.

Vstávala brzy ráno a často se vracela domů pozdě večer.

Daniel zpočátku obdivoval její energii.

Postupem času se však jeho obdiv změnil v závist.

Začalo mu vadit, že když spolu přišli do restaurace, zaměstnanci zdravili nejprve Sofii. Vadilo mu, že dodavatelé se obraceli na ni a že důležitá rozhodnutí dělal někdo jiný než on.

Nejvíc ho však trápilo něco, co Sofia dlouho nechápala.

Všechno, co měli, patřilo ve skutečnosti jí.

Dům byl její.

Auto bylo její.

Úspory byly její.

A především restaurace, které Daniel považoval za společný majetek, byly vybudovány díky Sofiině rodině a její vlastní práci.

Jednoho večera už svou frustraci nedokázal skrývat.

„Jsem tvůj manžel,“ řekl podrážděně. „Proč mi nepřenecháš alespoň jednu restauraci?“

Sofia zvedla oči od dokumentů.

„Protože ji nechci přenechat nikomu. Ani tobě. Je to moje práce.“

Daniel se na ni dlouho díval.

„Takže mi nevěříš?“

„Tohle není o důvěře. Je to o podnikání.“

„Pro tebe možná.“

Sofia nechápala, proč je tak rozčilený.

„Danieli, vždyť všechno, co máme, můžeš používat. Nikdy jsem ti nic neodpírala.“

„Používat?“ zopakoval hořce. „To je přesně ono. Já nic nevlastním.“

Sofia chtěla pokračovat v rozhovoru, ale Daniel odešel z místnosti.

Od toho dne se mezi nimi něco změnilo.

Daniel začal být chladný. Přestal se zajímat o její práci a domů se vracel stále později. Když se ho Sofia ptala, co se děje, tvrdil, že je unavený.

Ve skutečnosti začal přemýšlet o něčem mnohem horším.

Co kdyby Sofia zmizela?

Ta myšlenka ho nejprve vyděsila.

Potom ho začala fascinovat.

Kdyby jeho žena zemřela, mohl by získat přístup k části jejího majetku. Restaurace by možná přešly na něj. Dům by zůstal jemu. Nemusel by už nikdy poslouchat, jak mu někdo připomíná, že všechno vybudovala jeho žena.

Daniel si postupně vytvořil vlastní verzi budoucnosti.

A čím déle o ní přemýšlel, tím méně mu připadala děsivá.

Jednoho večera zůstali po zavírací době sami v jedné z restaurací.

Personál už odešel. V kuchyni svítilo jen několik světel a v celé budově panovalo nezvyklé ticho.

Sofia potřebovala zkontrolovat dodávku potravin.

„Zabere mi to jen pár minut,“ řekla.

Daniel přikývl.

„Počkám.“

Sofia vešla do velkého chladicího prostoru, kde byly uskladněny potraviny pro následující dny.

Daniel zůstal stát u dveří.

Díval se na ni.

V hlavě se mu začal odehrávat plán, který si připravoval celé týdny.

Stačila jediná věc.

Zavřel dveře.

Sofia nejprve nic netušila.

Teprve když se otočila a zjistila, že dveře jsou zavřené, přistoupila ke klice.

„Danieli?“

Zatáhla.

Nic.

„Otevři.“

Za dveřmi bylo ticho.

Sofia znovu stiskla kliku.

„Danieli, tohle není vtipné.“

Začala bušit na dveře.

„Otevři mi!“

Daniel stál na druhé straně.

Slyšel každý její úder.

Slyšel, jak se její hlas mění.

Nejdříve byla podrážděná.

Potom vyděšená.

A nakonec zoufalá.

„Danieli, prosím! Je tady strašná zima!“

Daniel zavřel oči.

Na několik sekund zaváhal.

Pak se otočil a odešel.

Nastoupil do auta a odjel.

Během cesty si připravoval příběh, který měl později vyprávět policii.

Řekne, že se se Sofií pohádali.

Že odešla do restaurace.

Že se jí několikrát snažil dovolat.

Že se domníval, že zůstala přes noc u přátel.

Všechno mělo vypadat jako nešťastná náhoda.

Jenže Daniel udělal jednu zásadní chybu.

Myslel si, že Sofia nemá nikoho, kdo by si všiml něčeho podezřelého.

Mýlil se.

Její dlouholetá zaměstnankyně Elena si totiž všimla něčeho zvláštního už před několika dny.

Sofia jí totiž řekla, že má z Daniela špatný pocit.

„Nevím proč,“ přiznala tehdy. „Ale poslední dobou se chová jinak.“

Elena ji přesvědčovala, aby s ním promluvila.

Sofia však netušila, jak rychle se její obavy naplní.

Následující ráno se Elena dostavila do restaurace dříve než ostatní.

Daniel tam už byl.

Působil klidně.

Až příliš klidně.

„Kde je Sofia?“ zeptala se Elena.

Daniel ani na okamžik nezaváhal.

„Nevím. Včera odešla dřív.“

Elena se na něj zadívala.

„To je zvláštní. Říkala mi, že bude kontrolovat dodávku.“

Daniel pokrčil rameny.

„Možná změnila názor.“

Elena nic neřekla.

Otočila se a začala připravovat kuchyň.

Po několika minutách však spatřila na podlaze něco, co jí nedávalo smysl.

Byla tam Sofiina kabelka.

Uvnitř měla telefon.

Elena zvedla telefon a všimla si, že poslední otevřená zpráva byla