Les znal poměrně dobře. Chodil do něj od mládí, poznal většinu cest, potoků i míst, kde se zvěř pravidelně pohybovala. Tentokrát se ale rozhodl vydat dál než obvykle.

Na mokré půdě si všiml čerstvých stop.

Podle jejich velikosti odhadl, že zvíře nemohlo být daleko. Vzal pušku pevněji do rukou a vydal se mezi stromy.

Nejprve šel pomalu.

Potom rychleji.

Po několika desítkách minut si však uvědomil, že okolí začíná vypadat úplně jinak, než si pamatoval.

Zastavil se.

Rozhlédl se kolem sebe.

„To není možné,“ zamumlal.

Stromy byly vyšší a hustší. Cesta, po které měl podle svého přesvědčení přijít, nikde nebyla. Zkusil se vrátit stejným směrem, ale po další půlhodině narazil na místo, které už jednou viděl.

Začal být nervózní.

Vytáhl telefon, ale signál zmizel. Kompas, který měl v batohu, ukazoval zvláštním směrem a lovec si nebyl jistý, zda se kvůli hustému porostu nemýlí.

Slunce mezitím klesalo.

Les se pomalu měnil.

Zvuky ptáků utichaly a mezi stromy se začal usazovat chlad. Lovec si uvědomil, že pokud brzy nenajde cestu ven, bude muset přečkat noc v lese.

Pak si všiml něčeho neobvyklého.

Mezi korunami stromů stoupal tenký proužek kouře.

Lovec se zaradoval.

Někdo tam musel bydlet.

Zrychlil krok.

Po několika minutách spatřil malou dřevěnou chatu. Stála hluboko v lese, daleko od jakékoli známé cesty. Střecha byla pokřivená, okenice zašlé a vedle domu ležela úhledně naskládaná hromada dřeva.

Přesto z komína stoupal kouř.

Lovec vystoupal po několika schodech a natáhl ruku ke dveřím.

Nestihl zaklepat.

Dveře se samy otevřely.

Ve dveřích stála mladá žena.

Na hlavě měla květovaný šátek a v rukou držela vědro s vodou. Několik vteřin na něj mlčky hleděla.

Lovec se zamračil.

„Dobrý večer. Zabloudil jsem. Můžu si u vás odpočinout a ráno pokračovat?“

Žena na jeho otázku neodpověděla.

Místo toho se zvláštně usmála.

„Konečně jsi přišel.“

Lovec znejistěl.

„Cože?“

Žena položila vědro na zem.

„Čekaly jsme na tebe tři roky.“

Lovec se krátce zasmál, protože si myslel, že jde o nějaký podivný vtip.

„Asi jste si mě s někým spletla.“

Vtom se za jeho zády ozvalo prasknutí větve.

Lovec se prudce otočil.

Uviděl pouze temný les.

Pak přišla rána.

Tvrdý úder do hlavy.

Svět kolem něj se okamžitě rozmazal a během několika sekund upadl do bezvědomí.

Když otevřel oči, první, co ucítil, byl kouř.

Ležel na podlaze chaty. Ruce měl pevně svázané za zády a nohy spoutané provazem. Pokusil se pohnout, ale uzel byl utažený tak pevně, že se mu provaz okamžitě zařízl do kůže.

Jeho puška ležela u protější stěny.

Před ním stály tři ženy.

Tu první poznal.

Byla to žena, která mu otevřela dveře.

Vedle ní stála rusovlasá žena s dlouhým copem. Třetí byla blondýna s chladným výrazem a nehybným pohledem.

Lovec se pokusil zachovat klid.

„Kdo jste?“

Žádná z nich neodpověděla.

„Proč jste mě sem přivedly?“

Mladá žena s šátkem se k němu pomalu přiblížila.

„Nevzpomínáš si?“

„Na co?“

„Na nás.“

Lovec zavrtěl hlavou.

„Nikdy jsem vás v životě neviděl.“

V místnosti se rozhostilo ticho.

Rusovláska se podívala na blondýnu.

Pak na lovce.

„To říká každý, kdo sem přijde.“

Lovec ucítil mrazení v zádech.

„Každý?“

Nikdo mu neodpověděl.

Blondýna přešla ke staré skříni, otevřela její dveře a vytáhla zaprášenou krabici. Položila ji na stůl a otevřela.

Uvnitř byly fotografie.

Desítky fotografií.

Lovec se snažil zaostřit.

Na první fotografii byl les.

Na druhé stará cesta.

Na třetí muž stojící u stromu.

A potom spatřil něco, co mu vyrazilo dech.

Na fotografii byl on.

Byl mnohem mladší.

Stál před stejnou chatou.

„To není možné,“ zašeptal.

Žena s květovaným šátkem položila fotografii před něj.

„Před třemi lety jsi tady byl.“

Lovec zavrtěl hlavou.

„Nikdy.“

„Byl.“

„Nevzpomínám si.“

„Právě proto jsme čekaly.“

Lovec začal panikařit.

Najednou mu začaly hlavou probleskovat útržky vzpomínek. Déšť. Auto odstavené u silnice. Hlas někoho, kdo křičel. Světla v dálce.

A potom ticho.

Položil hlavu na podlahu a snažil se vzpomenout.

Nic.

„Co se tehdy stalo?“ zeptal se.

Tentokrát odpověděla rusovláska.

„Náš otec zmizel.“

Lovec zvedl oči.

„Co s tím mám společného?“

„Všechno.“

Žena vytáhla další fotografii.

Na ní byl muž kolem padesáti let.

„To je náš otec,“ řekla.

Lovec se zadíval na fotografii.

Tvář muže mu byla povědomá.

Velmi povědomá.

Najednou si vzpomněl.

Ne na celý večer.

Jen na jednu větu.

„Nejsem v tom sám.“

Tři ženy ztuhly.

„Co jsi řekl?“ zeptala se blondýna.

Lovec zvedl hlavu.

„Nevím.“

„Opakuj to.“

„Nevím, co to znamená.“

Žena se k němu sklonila.

„Tu noc jsi byl poslední člověk, který našeho otce viděl.“

Lovec mlčel.

V chatě bylo slyšet pouze praskání dřeva v kamnech.

Pak žena položila před něj poslední fotografii.

Byla pořízena krátce před zmizením jejich otce.

Na snímku stál muž vedle lovce.

A za