Andrej to řekl tak klidně, až Natálie na okamžik zapomněla dýchat.

Pak udeřil dlaní do kuchyňského stolu. Hrnek s vychladlým čajem se zatřásl a stříbrná lžička sklouzla z podšálku na podlahu.

Natálie se na něj několik vteřin dívala.

Venku padal studený říjnový déšť. V troubě se pomalu peklo kuře s bramborami, které připravila na jeho příchod. Na parapetu svítila malá lampička, kterou vždy na podzim rozsvěcela, protože jí připomínala domov.

Ještě ráno ji Andrej políbil na čelo.

Zeptal se, jestli doma mají dost chleba.

Slíbil, že o víkendu konečně připevní poličku na chodbu.

A teď před ní stál stejný muž a vyhrožoval rozvodem, pokud okamžitě neotevře jejich byt jeho matce.

„Řekni mi to ještě jednou,“ řekla Natálie tiše.

„Slyšela jsi mě.“

„Chci to slyšet znovu. Klidně. Slovo od slova.“

Andrej si podrážděně projel vlasy.

„Moje máma nemá kam jít. Prodala svůj byt, ale dům, do kterého investovala peníze, ještě není dokončený. Teď bydlí u tety Taťány, jenže tam to nejde. Její manžel se zotavuje po operaci a mají malý jednopokojový byt. Takže máma bude několik měsíců bydlet u nás.“

Natálie pomalu zvedla obočí.

„To jsi jí slíbil?“

„Ano.“

„Beze mě?“

„Natálie, je to moje matka.“

„A tohle je můj domov.“

„Náš domov.“

„Přesně tak. Náš. Takže o tomhle nemůžeš rozhodnout sám.“

Andrej se opřel o kuchyňskou linku.

„Takže ji chceš nechat na ulici?“

„Nic takového jsem neřekla.“

„Ale chováš se tak.“

Natálie sevřela ruce.

„Tvá matka může přijít na návštěvu. Může u nás pár dní přespat. Ale ty po mně chceš, abych jí předala klíče a souhlasila s tím, že se na několik měsíců nastěhuje do našeho bytu. To není maličkost.“

„Je to moje matka.“

„A já jsem tvoje manželka.“

Andrej neodpověděl.

Právě to ticho Natálii zabolelo víc než jeho křik.

Byli manželé osm let. Všechno, co měli, budovali společně. Každý kus nábytku vybírali spolu. Každou větší opravu plánovali měsíce. Dokonce i malou lampičku na parapetu koupili během prvního roku manželství.

Byl to jejich domov.

A přesto jí Andrej právě oznámil, že o jeho využívání může rozhodovat sám.

„Kolik času potřebuje tvoje matka?“ zeptala se.

„Pár měsíců.“

„Co znamená pár?“

„Nevím. Tři. Možná čtyři.“

Natálie se hořce usmála.

„Takže nevíš.“

„Co na tom záleží?“

„Protože pokud někoho pustím do svého domova na čtyři měsíce, není to návštěva.“

Andrej se zamračil.

„Takže ji odmítáš.“

„Odmítám způsob, jakým to děláš.“

„Jaký způsob?“

„Postavil jsi mě před hotovou věc. A když nesouhlasím, vyhrožuješ rozvodem.“

Andrej chvíli mlčel.

Potom řekl:

„Protože už nevím, jak jinak tě přesvědčit.“

Natálie se na něj zadívala.

„Takže ty opravdu podáš žádost o rozvod?“

„Pokud mi dnes nedáš klíče, ano.“

V tu chvíli Natálie pochopila, že nejde o jeho matku.

Šlo o moc.

O právo rozhodovat.

O to, zda v jejich manželství ještě existuje něco jako společné rozhodnutí.

Vzala ze stolu talíř a položila ho před něj.

„Najíš se?“

Andrej na ni nechápavě pohlédl.

„Co?“

„Kuře. Dělala jsem ho pro tebe.“

„Teď vážně řešíš jídlo?“

„Ano. Protože jestli chceš odejít, nechci, aby poslední věc, kterou si z našeho manželství odneseš, byla hádka.“

Andrej nic neřekl.

Sedl si.

Večeřeli v naprostém tichu.

Následující ráno Natálie zjistila, že Andrej svůj ultimátum myslel vážně.

Na stole našla krátký vzkaz.

„Do večera potřebuji tvoje rozhodnutí.“

Vedle něj ležel jeho snubní prsten.

Natálie na něj několik minut hleděla.

Pak zazvonil telefon.

Volala Andrejova matka.

„Natálie, prosím, nezlob se na něj. On je zoufalý.“

„Vím.“

„Nechci vám zničit manželství.“

„Pak proč se to děje?“

Na druhé straně bylo několik vteřin ticho.

„Protože Andrej ti neřekl všechno.“

Natálie ztuhla.

„Co mi neřekl?“

„Přijď dnes večer za mnou.“

„Proč?“

„Protože než se rozhodneš, jestli mi dáš klíče, měla bys znát pravdu.“

Natálie dorazila k domu Andrejovy matky krátce po sedmé.

Žena ji čekala sama.

Na stole před ní ležela složka dokumentů.

„Co je to?“

„Doklady k mému bytu.“

Natálie nechápala.

„Říkal, že jsi ho prodala.“

„Ano.“

„Tak proč mi ukazuješ tyhle dokumenty?“

Její tchyně si povzdechla.

„Protože jsem ho neprodala kvůli domu.“

Natálie otevřela první složku.

Byla v ní kupní smlouva.

Potom několik bankovních výpisů.

A nakonec dokument, ze kterého se jí sevřel žaludek.

„Tohle jsou převody na Andrejův účet.“

„Ano.“

„Proč jsi mu posílala tolik peněz?“

Žena sklopila oči.

„Protože mě o ně požádal.“

Natálie pokračovala ve čtení.

Částky byly obrovské.

Mnohem vyšší, než si dokázala představit.

„Na co je potřeboval?“

„Řekl mi, že je to kvůli vašemu bytu.“

Natálie zvedla hlavu.

„Cože?“

„Řekl mi, že potřebujete peníze na rekonstrukci a že vám banka nechce dát další úvěr. Tak jsem prodala svůj byt a dala mu peníze.“

Natálii se rozbušilo srdce.

O jejich financích věděla všechno.

Nebo si to alespoň myslela.

„Na jakou rekonstrukci?“

„Na žádnou.“

Nastalo ticho.

„Tak kam ty peníze šly?“

Její tchyn