Chloe zůstala stát uprostřed kuchyně.

Hrnek s kávou jí vyklouzl z ruky a roztříštil se o podlahu. Několik vteřin nedokázala odpovědět. Dívala se na Sarah, která stála ve dveřích a sotva popadala dech.

„Co jste právě řekla?“

„Lily je zase u něj.“

Chloe se okamžitě rozběhla ke dveřím.

Byly to teprve čtyři měsíce, co se s pětiletou dcerou přestěhovala do Pine Ridge, malého horského městečka obklopeného borovicovými lesy. Po smrti svého manžela Marka potřebovala začít znovu. Nechtěla už žít v domě plném vzpomínek ani poslouchat soucitné pohledy lidí, kteří ji znali jako vdovu.

Vzala si dvě práce a snažila se Lily vytvořit normální dětství.

Jenže Pine Ridge mělo jednu zvláštnost.

Lidé zde věděli všechno o všech.

A především měli svůj názor na Juliana.

Sedmdesátiletý muž bydlel na konci prašné cesty, kde už začínal les. Jeho dům byl starý, dřevěný a částečně zarostlý popínavými rostlinami. Za domem stála rozpadlá kůlna a kolem pozemku se táhl vysoký plot.

O Julianovi kolovaly desítky příběhů.

Někteří tvrdili, že jeho žena před lety zmizela.

Jiní říkali, že ji zabil.

Další tvrdili, že na jeho pozemku bývali velcí psi, kteří připomínali vlky.

Nikdo ale neměl jediný skutečný důkaz.

Chloe se o tyto řeči zpočátku nezajímala.

Dokud jednoho odpoledne nezjistila, že Lily překročila starý plot a vydala se k Julianovu domu.

Když Chloe doběhla na místo, našla svou dceru sedět na schodech před domem. Julian stál opodál a ukazoval jí staré kapesní hodinky.

„Patřily mému dědečkovi,“ vysvětloval klidným hlasem. „Jsou starší než já.“

Lily se fascinovaně dívala na drobný ciferník.

„A máte opravdu vlky?“

Julian se pousmál.

„Ne. Mám dva staré psy. Lidé rádi přehánějí.“

Chloe okamžitě přistoupila k dceři.

„Lily, jdeme domů.“

„Ale mami, pan Julian má úžasné knihy. A obrovský globus.“

„Řekla jsem, že jdeme.“

Julian ustoupil stranou.

„Samozřejmě. Chápu, že máte strach. Vaše dcera sem přišla sama. Nic se jí nestalo.“

Chloe mu nevěřila.

Cestou domů Lily pořád mluvila o starém domě, mapách a obrovském globusu.

Chloe jí jasně zakázala, aby se tam ještě někdy vracela.

Jenže děti někdy přitahuje právě to, co jim dospělí zakážou.

O několik dní později přišla Sarah do obchodu, kde Chloe pracovala.

„Lily je zase u něj.“

Chloe okamžitě odložila práci.

Když dorazila k Julianovu domu, uviděla dceru u staré kůlny.

Julian jí něco podával.

Potom odemkl dveře.

Lily vešla dovnitř.

Julian vstoupil za ní a dveře se zavřely.

Chloe se rozbušilo srdce.

„Tohle už není normální,“ řekla Sarah.

Vedle ní stál další soused.

„Zavolejte policii.“

Chloe se nadechla.

Pak udělala několik kroků vpřed.

Ale právě v tom okamžiku se dveře kůlny znovu otevřely.

Lily vyšla ven.

V rukou držela starý globus.

„Mami! Podívej, co mi pan Julian ukázal!“

Chloe se rozběhla k ní a pevně ji objala.

„Jsi v pořádku?“

„Ano.“

„Co jste dělali uvnitř?“

Lily ukázala na globus.

„Hledali jsme místo, kde byla babička.“

Chloe ztuhla.

„Jaká babička?“

Lily se otočila k Julianovi.

Starý muž mlčel.

„Ta paní, co bydlela s ním,“ vysvětlila Lily. „Říkal, že měla ráda cestování.“

Chloe se podívala na Juliana.

„Vy jste mé dceři vyprávěl o své ženě?“

„Ano.“

„Proč?“

Julian několik vteřin mlčel.

„Protože jsem si myslel, že některé věci už konečně musí být řečeny.“

Chloe si všimla něčeho dalšího.

Za kůlnou byla čerstvě rozrytá zemina.

Bylo tam několik metrů půdy, které vypadaly, jako by je někdo nedávno překopal.

V hlavě jí okamžitě zazněly všechny městské pověsti.

Zmizelá žena.

Žádný pohřeb.

Starý muž.

Čerstvě rozrytá půda.

Chloe dostala strach.

Vzala Lily za ruku a odešla.

Tentokrát ale nezavolala policii.

Chtěla nejdříve zjistit, co se skutečně děje.

Večer, když Lily usnula, Chloe znovu přemýšlela o globusu.

Proč ho Julian ukazoval její dceři?

A proč tvrdil, že jeho žena milovala cestování?

Druhý den se rozhodla vrátit.

Sama.

Když dorazila k domu, Julian seděl na verandě.

„Věděl jsem, že přijdete.“

„Potřebuji odpovědi.“

Julian ukázal na židli.

„Pak si sedněte.“

Chloe ale zůstala stát.

„Co se stalo vaší ženě?“

Starý muž sklopil oči.

„Jmenovala se Evelyn.“

„Lidé říkají, že jste ji zabil.“

Julian se smutně usmál.

„Lidé říkají mnoho věcí.“

„Tak mi řekněte pravdu.“

Julian dlouho mlčel.

Potom vstal a vešel do domu.

Za několik minut se vrátil s malou dřevěnou krabičkou.

Položil ji před Chloe.

„Tohle mi nechala.“

Uvnitř byl složený dopis.

Na obálce bylo rukou napsáno jediné jméno.

Julian.

Chloe se na něj podívala.

„Proč jste ho nikdy nikomu neukázal?“

„Protože jsem se bál, že mi nikdo neuvěří.“

„A co v něm stojí?“

„Přečtěte si ho.“

Chloe rozložila papír.

Písmo bylo trochu vybledlé, ale stále čitelné.

Evelyn v dopise psala, že je nemocná a nechce, aby její manžel sledoval, jak postupně ztrácí sílu. Rozhodla se proto odejít k sestře do jiného státu.

Nechtěla po