Sotva však vstoupila do sálu, začali se jí smát. Dokonce i samotný choreograf jí řekl, že na takovém místě nemá co dělat.
Nikdo z nich netušil, že během několika minut budou stát bez jediného slova a sledovat ženu, o které si právě dovolili pochybovat.
Baletní škola patřila mezi nejznámější ve městě.
Její sály navštěvovali studenti z celé země. Někteří snili o profesionální kariéře, jiní se připravovali na prestižní soutěže a několik z nich doufalo, že jednoho dne získají místo v jednom z velkých evropských souborů.
Na stěnách visely fotografie bývalých studentů.
Mnozí z nich se stali hvězdami.
Hlavním choreografem školy byl Daniel Moreau.
Bylo mu třicet dva let a už několik let měl pověst jednoho z nejnáročnějších učitelů ve městě.
Jeho studenti ho respektovali.
Někteří se ho dokonce báli.
Daniel věřil, že talent bez disciplíny neznamená nic.
„Ještě jednou.“
„Výš nohu.“
„Rovná záda.“
„Neztrácejte osu.“
„A znovu od začátku.“
Hudba hrála a několik tanečníků opakovalo stejné pohyby u tyče.
Daniel procházel mezi nimi a kontroloval každý detail.
Právě když začínala další série piruet, otevřely se dveře.
Všichni se otočili.
Ve dveřích stála starší žena.
Mohlo jí být kolem osmdesáti.
Měla na sobě černý baletní trikot, světlé punčochy a baletní boty.
Stříbrné vlasy měla pevně stažené do drdolu.
V ruce držela malou cestovní tašku.
Vypadala klidně.
Až příliš klidně.
Daniel se zamračil.
Přešel k ní.
„Dobrý den. Myslím, že jste se spletla.“
Žena se usmála.
„Nespletla.“
„Toto je pokročilý kurz.“
„Já vím.“
„Jste tady kvůli někomu?“
„Ne.“
„Tak proč jste přišla?“
Žena položila tašku na zem.
„Kvůli hodině.“
Daniel si ji několik sekund prohlížel.
„Paní, nechci být nepříjemný, ale tento kurz není určen pro seniory.“
„Nejsem tady jako seniorka.“
Několik studentů se zasmálo.
Daniel si povzdechl.
„Balet je fyzicky velmi náročný. Můžete si poškodit klouby. Můžete spadnout. Můžete si zlomit kyčel. Já za své studenty zodpovídám.“
Žena přikývla.
„Rozumím.“
„Takže vám doporučuji odejít.“
„Ne.“
Daniel se zamračil.
„Prosím?“
„Neodejdu.“
Místností se ozvalo další smích.
Jedna studentka se naklonila ke kamarádce.
„To snad nemyslí vážně.“
„Možná si myslí, že je to lekce pro začátečníky.“
Mladík u zrcadla se uchechtl.
„Babičko, tady se trénuje na jeviště, ne na narozeninovou oslavu.“
Smích zesílil.
Starší žena však zůstala klidná.
Daniel se začínal rozčilovat.
„Paní, opravdu nechci, aby se vám něco stalo.“
Žena se na něj podívala.
„Tak mi dejte pět minut.“
„Pět minut na co?“
„Abych vám ukázala, že se mýlíte.“
Místnost ztichla.
Daniel se zasmál.
„Dobře.“
Ukázal na volné místo uprostřed sálu.
„Pět minut.“
Žena přikývla.
Pomalu si sundala svetr.
Pod ním měla jednoduchý baletní trikot.
Někteří studenti se přestali smát.
Žena si upravila vlasy.
Potom se postavila.
Daniel čekal.
„Začněte.“
Žena zvedla paži.
A udělala první pohyb.
Danielův výraz se okamžitě změnil.
Její držení těla bylo dokonalé.
Ramena uvolněná.
Záda rovná.
Pohyby přesné.
Plynulé.
Žena přešla do první pozice.
Potom druhé.
A následovala série pohybů, které Daniel znal až příliš dobře.
Nebyla to práce amatérky.
Byla to technika člověka, který balet studoval celý život.
Studenti postupně přestali mluvit.
Žena pokračovala.
Plié.
Relevé.
Développé.
Pomalý přenos váhy.
Dokonalá kontrola.
Daniel se přestal usmívat.
Díval se na její chodidla.
Na práci kotníků.
Na osu těla.
Na způsob, jakým udržovala rovnováhu.
Pak žena přešla k piruetě.
Jedna.
Druhá.
Třetí.
A skončila přesně v původní pozici.
V sále bylo úplné ticho.
Nikdo ani nedýchal.
Žena se podívala na Daniela.
„Ještě pořád si myslíte, že sem nepatřím?“
Daniel neodpověděl.
Jedna studentka tiše řekla:
„Jak to dokázala?“
Žena se usmála.
„Trénink.“
Daniel konečně promluvil.
„Kde jste studovala?“
„V Paříži.“
Několik studentů se na sebe podívalo.
„Kdy?“
„Před mnoha lety.“
Daniel přistoupil blíž.
„U koho?“
Žena se na něj podívala.
„U Marcela Duboise.“
Daniel zbledl.
To jméno znal.
Každý profesionální tanečník ho znal.
Marcel Dubois byl legendární choreograf, který v minulém století vychoval desítky významných tanečníků.
Daniel se snažil skrýt překvapení.
„To je nemožné.“
Žena se usmála.
„Proč?“
„Protože Marcel Dubois zemřel před více než třiceti lety.“
„Ano.“
„Takže jste byla jeho studentkou?“
„Nejen studentkou.“
Daniel mlčel.
Žena se vrátila ke své tašce.
Vytáhla starý černobílý obrázek.
Podala mu ho.
Daniel se podíval.
Na fotografii byla skupina mladých tanečníků.
Uprostřed stál Marcel Dubois.
A vedle něj mladá žena.
Stejné oči.
Stejný úsměv.
Jen vlasy byly tmavé.
Daniel zvedl hlavu.
„To jste vy.“
„Ano.“
„Jak se jmenujete?“
Žena chvíli mlčela.
„Elena Rossi.“
Několik starších studentů zalapalo po dechu.
Jméno znali.