Šejk pronesl tato slova s pobaveným úsměvem.

Ani on, ani lidé stojící kolem něj však netušili, že právě uzavřel dohodu, která navždy změní jeho život.

O hřebci se v paláci mluvilo už několik týdnů.

Byl nádherný.

Vysoký, svalnatý, s lesklou srstí a dlouhou hřívou.

Pocházel z jednoho z nejlepších chovů v regionu a jeho rodokmen byl téměř legendární.

Šejk za něj zaplatil částku, která by většině lidí připadala absurdní.

Téměř deset milionů dolarů.

Chtěl vlastnit něco výjimečného.

Něco, co by dokazovalo jeho postavení.

Něco, co by mu ostatní záviděli.

Jenže od prvního dne bylo jasné, že tento kůň nebude obyčejným majetkem.

Když se šejk poprvé pokusil vstoupit do stáje, hřebec sklopil uši.

Zafuněl.

Zvedl přední kopyto.

A prudce udeřil do dřevěné přepážky.

Šejk ustoupil.

„Zkrotí se,“ řekl podrážděně.

Nezkrotil.

Další den se pokusil nasadit mu uzdu.

Hřebec po něm vyrazil.

Jindy se pokusil vzít ho na vodítko.

Kůň ho málem srazil k zemi.

Čeledíni začali mít strach.

Nikdo nechápal, co se děje.

Čím více se šejk snažil koně ovládnout silou, tím agresivněji se zvíře chovalo.

Po několika týdnech přestal téměř úplně jíst.

Byl neustále napjatý.

Potil se.

Kopal do stěn.

Narážel do dveří.

Jednoho rána se čeledín pokusil postavit před něj kbelík s vodou.

Hřebec prudce vykopl.

Muž spadl na zem a utrpěl vážné zranění.

Palác zachvátila panika.

„Prodejte ho.“

„Je příliš nebezpečný.“

„Nikdo ho nedokáže zvládnout.“

Někteří dokonce navrhli, aby byl utracen.

Šejk zuřil.

Byl zvyklý, že mu lidé poslouchají.

Byl zvyklý, že když něco chce, jednoduše to dostane.

Ale tento kůň se jeho moci odmítal podřídit.

Jednoho rána šejk stál před ohradou a sledoval hřebce.

Právě tehdy si všiml mladé ženy.

Jmenovala se Leila.

Pracovala v paláci jako pomocnice a občas pomáhala ve stájích.

Neměla významné příjmení.

Neměla bohatství.

Neměla žádné společenské postavení.

Ale měla něco, čeho si šejk okamžitě všiml.

Nebála se koně.

Stála několik metrů od ohrady a dívala se na něj.

Ne jako na nebezpečné zvíře.

Ale jako na živého tvora.

Šejk se zamračil.

„Jak se opovažuješ na něj takhle dívat?“

Leila se otočila.

„Jak se na něj dívám?“

„Jako by ti patřil.“

Leila se podívala zpět na hřebce.

„On vám nepatří.“

Šejk ztuhl.

„Co jsi řekla?“

„Koupil jste ho. Ale to neznamená, že vám důvěřuje.“

Lidé kolem nich okamžitě ztichli.

Nikdo si nedovolil mluvit se šejkem tak otevřeně.

„Máš velmi odvážný jazyk.“

„Jen říkám pravdu.“

Šejk udělal krok směrem k ní.

„Tak mi řekni, co s ním mám dělat.“

Leila se podívala na koně.

„Přestat ho nutit.“

Šejk se zasmál.

„A co navrhuješ? Mám ho požádat, aby mě poslechl?“

„Ne.“

„Tak co?“

„Nejdřív byste měl zjistit, proč se vás bojí.“

Šejk se zarazil.

„Bojí?“

„Ano.“

„On se nikoho nebojí.“

Leila zavrtěla hlavou.

„Kdyby se nebál, neútočil by pokaždé, když se k němu někdo přiblíží.“

Šejk několik sekund mlčel.

Pak se usmál.

„Dobře.“

Ukázal na koně.

„Jestli ho dokážeš zkrotit, dostaneš deset tisíc dolarů.“

Leila zavrtěla hlavou.

„Peníze nechci.“

Šejk se zasmál.

„Tak co chceš?“

Leila se mu podívala přímo do očí.

„Chci se stát vaší ženou.“

Všude zavládlo ticho.

Potom se šejk rozesmál.

Stráže i čeledíni se k němu přidali.

„Ty? Moje žena?“

Leila ani neuhnula pohledem.

„Ano.“

Šejk se smál ještě několik sekund.

„Dobře. Souhlasím.“

„Vážně?“

„Pokud toho koně zkrotíš, splním svůj slib.“

Leila přikývla.

„Platí.“

Druhý den ráno se před stájí shromáždilo několik lidí.

Všichni čekali, co se stane.

Leila však neudělala to, co očekávali.

Nevzala bič.

Nevzala uzdu.

Nevstoupila do ohrady.

Sedla si několik metrů od ní.

A jen tam seděla.

Hřebec ji pozoroval.

Pět minut.

Deset minut.

Třicet minut.

Nic.

Šejk netrpělivě přešlapoval.

„Co vlastně dělá?“

„Čeká,“ odpověděl jeden čeledín.

„Na co?“

„Nevím.“

Leila zůstala sedět.

Další den přišla znovu.

A znovu.

Přinesla trochu sena.

Položila ho na zem.

A odešla.

Třetí den se hřebec přiblížil.

Zastavil se několik metrů od sena.

Leila se ani nepohnula.

Čtvrtý den se přiblížil ještě více.

Pátý den si vzal seno.

Šestý den dovolil Leile, aby stála několik kroků od něj.

Sedmý den udělala první krok.

Hřebec okamžitě zvedl hlavu.

Leila se zastavila.

„Dobře,“ řekla tiše.

„Nemusím nikam spěchat.“

Šejk to sledoval z dálky.

Poprvé za dlouhou dobu neměl žádné připomínky.

Po dvou týdnech hřebec dovolil Leile dotknout se jeho krku.

Po třech týdnech jí položil hlavu na rameno.

A jednoho rána se stalo něco, čemu nikdo nevěřil.

Leila otevřela bránu ohrady.

Hřebec vyšel ven.

Bez vodítka.

Bez uzdy.

A následoval ji.

Šejk stál jako přimrazený.

„Jak jsi to dokázala?“

Leila se usmála.

„Nezkrotila jsem ho.“

„Tak co jsi udělala?“

„Přesvědčila jsem ho, že se mě nemusí bát.“

Šejk sklopil oči.

Najednou si uvědomil, že stejnou chybu d