Několik mužů se ho snažilo zastavit, ale zvíře se vrhlo k rakvi a začalo do ní zuřivě kopat. Když se víko rozlomilo, všichni přítomní pochopili, že farmářova smrt nebyla taková, jak jim bylo řečeno

Pohřeb začal brzy ráno.

Nad malým venkovským hřbitovem visela těžká šedá obloha a studený vítr procházel mezi holými větvemi starých stromů.

V noci pršelo.

Cesty byly rozbahněné a boty lidí, kteří přicházeli k čerstvě vykopanému hrobu, se bořily do měkké půdy.

Přesto dorazila téměř celá vesnice.

Šedesátiletého farmáře Viktora znali všichni.

Někteří od něj kupovali mléko.

Jiní s ním pracovali na farmě.

Další ho znali od dětství.

Byl to muž, který každé ráno vstával před svítáním a vracel se domů až večer.

Nikdy si nestěžoval.

Nikdy neodmítl pomoc sousedovi.

Když někdo potřeboval opravit plot, půjčit nářadí nebo pomoci s hospodářstvím, Viktor byl vždy první, kdo přišel.

Jeho smrt proto zasáhla celou vesnici.

Nikdo ji nečekal.

Ještě před několika dny pracoval na farmě.

A pak najednou nebyl.

Podle lékařů zemřel na srdeční příhodu.

Bylo mu šedesát.

Jeho žena Anna stála vedle rakve.

Oči měla zarudlé od pláče.

Vypadala, jako by za poslední týden zestárla o deset let.

Vedle ní stál jejich syn Pavel.

Mlčel.

Čas od času sklopil hlavu.

Nechtěl, aby někdo viděl, jak se mu třesou rty.

Kněz začal číst modlitbu.

Lidé sklonili hlavy.

Vítr se opíral do stromů.

Někde v dálce zakrákala vrána.

Všechno působilo klidně.

Až příliš klidně.

Pak se ozvalo zařehtání.

Hlasité.

Dlouhé.

Tak pronikavé, že několik lidí zvedlo hlavu.

Kněz přestal číst.

Anna se otočila.

„Co to bylo?“

Nikdo jí neodpověděl.

Pak se ozvalo další zařehtání.

Tentokrát mnohem blíž.

Lidé se začali otáčet směrem k bráně.

A potom ho uviděli.

Obrovského tmavě hnědého koně.

Vběhl na hřbitov takovou rychlostí, že se mu pod kopyty rozlétala mokrá hlína.

Několik lidí vykřiklo.

„Zastavte ho!“

„Pozor!“

„Chyťte ho!“

Ale zvíře nikoho neposlouchalo.

Byl to Grom.

Viktorův kůň.

Jeho věrný společník téměř patnáct let.

Viktor ho koupil ještě jako mladého hřebce.

Od té doby byli téměř nerozluční.

Každé ráno Viktor přišel do stáje a Grom ho poznal dříve, než stačil otevřít dveře.

Když Viktor zapískal, kůň přiběhl.

Když Viktor odcházel, Grom často stál u plotu a sledoval ho.

Viktor dokonce říkával:

„Grom je někdy chytřejší než polovina lidí, které znám.“

Teď však Grom vypadal jako úplně jiné zvíře.

Jeho oči byly doširoka otevřené.

Nozdry měl rozšířené.

Mokrá hříva se mu lepila ke krku.

Dýchal těžce.

Vypadal vyděšeně.

Nebo zoufale.

Několik mužů se mu pokusilo zastoupit cestu.

Jeden z nich chytil otěže.

Grom prudce trhl hlavou.

Muž málem upadl.

„Drž ho!“

Druhý se pokusil přiblížit z boku.

Kůň se vzepjal.

Lidé ustoupili.

„Vytáhněte ho odsud!“

Grom však najednou změnil směr.

Rozběhl se přímo k rakvi.

Anna vykřikla.

„Grome!“

Kůň zastavil několik centimetrů od ní.

Zhluboka dýchal.

Jeho oči se upíraly na dřevěnou rakev.

Nikdo nerozuměl tomu, co se děje.

Grom sklonil hlavu.

Začal čichat.

Nejdříve z jedné strany.

Potom z druhé.

Kolem rakve chodil v kruhu.

Vracel se.

Znovu čichal.

Pak se zastavil.

Všichni mlčeli.

Grom vydal podivný zvuk.

Nebyl to obyčejný koňský hlas.

Bylo v něm něco, co připomínalo zoufalství.

Anna si zakryla ústa.

„On ho hledá.“

Nikdo neodpověděl.

„On hledá Viktora.“

Pavel udělal krok vpřed.

„Mami, ustup.“

Ale Grom náhle udeřil kopytem.

Do rakve.

Ozvalo se tupé zadunění.

Všichni ztuhli.

„Co to dělá?“

Grom udeřil znovu.

Tentokrát silněji.

„Zastavte ho!“

Muži se pokusili koně chytit.

Grom se však vzpíral.

Kopal.

Funěl.

A znovu udeřil do rakve.

„Zbláznil se,“ zašeptala jedna žena.

„Je to jen zvíře.“

Ale Anna se na něj dívala jinak.

Znala ho.

Věděla, že Grom se takhle nikdy nechoval.

„Nechte ho,“ řekla.

Pavel se na ni otočil.

„Cože?“

„Nechte ho.“

„Mami, může někoho zranit.“

Anna zavrtěla hlavou.

„On něco ví.“

Další rána.

Dřevo se otřáslo.

Na povrchu rakve se objevila první prasklina.

Lidé začali ustupovat.

Grom byl stále agresivnější.

Kopal znovu.

A znovu.

Muži se ho snažili odtáhnout.

Jeden ho chytil za krk.

Druhý za otěže.

Ale kůň byl neuvěřitelně silný.

Náhle se vzepjal.

Předními kopyty dopadl přímo na rakev.

Ženy vykřikly.

Někdo začal volat policii.

Pavel křičel:

„Dostaňte ho pryč!“

Ale Grom pokračoval.

Jedna rána.

Druhá.

Třetí.

A pak…

Křupnutí.

Víko se rozlomilo.

Hřbitov ztichl.

Nikdo se nepohnul.

Kněz stál s otevřenými ústy.

Anna se třásla.

Pavel zbledl.

A potom někdo vykřikl:

„Proboha.“

Lidé se začali tlačit dopředu.

Nahlédli do rakve.

A v tu chvíli pochopili, proč se Grom choval tak zoufale.

V rakvi nebylo Viktorovo tělo.

Bylo tam něco jiného.

Něco, co tam nikdy nemělo být.

Pod bílou pohřební látkou ležela dřevěná schránka.

Anna se podívala na kněze.

„Co to je?“

Nikdo nevěděl.

Pavel však ztuhl.

„To není možné.“