„Haló?“ zopakovala, tentokrát tišeji.
Mezi olivovníky se něco pohnulo. Ne rychle. Spíš jako někdo, kdo už nemá sílu ani na útěk. Vítr odhrnul vrstvu suché hlíny – a ona ho uviděla.
Ruku.
Špinavou, rozedřenou, třesoucí se.
Pytel jí vyklouzl z prstů. Srdce jí bušilo tak hlasitě, že téměř neslyšela další sten. Udělala krok vpřed, pak další. Kolena se jí podlomila, když spatřila celé tělo.
Muž byl napůl zahrabaný v hlíně, jako by se snažil skrýt před světem. Kabát měl roztržený, košili nasáklou krví a prachem. Ale to nebylo to, co jí vyrazilo dech.
Pod jeho hrudí, zabalená v roztržené látce, ležela tři maličká těla.
Trojčata.
Živá.
Tichounce kňučela, přitisknutá k jeho hrudi, kterou zvedal mělký, nepravidelný dech.
„Bože…“ vydechla.
Muž otevřel oči.
Poznala ho okamžitě.
Tvář, kterou ještě před třemi dny viděla na obřích obrazovkách během přímého přenosu. Tvrdili, že zemřel při autonehodě. Všichni plakali. Média opakovala jeho jméno.
Alexander Whitmore.
Dědic impéria. Oficiálně mrtvý.
Jeho rty se pohnuly. „Ne… nehoda,“ zachraptěl.
Klekla si k němu. „Nemluvte. Zavolám pomoc.“
Jeho prsty jí sevřely zápěstí překvapivě pevně.
„Ne policii,“ zašeptal. „Ona… to udělala.“
Země se jí pod nohama propadla.
„Eleanor?“ vydechla.
Muž přikývl sotva znatelně. Každé nadechnutí bylo boj.
„Brzdy… nebyla nehoda. Dokumenty… v sejfu. Děti… nejsou její.“
Ta věta mezi nimi ztěžkla.
„Co tím myslíte?“ hlas se jí třásl.
Zavřel oči, jako by sbíral poslední sílu.
„Surogátní smlouvy. Tajné. Kdybych zemřel… všechno přechází na ni. Ale jen pokud nejsou dědicové.“ Jeho dech se zlomil. „Ona nevěděla… že jsem si je nechal převést dřív.“
Náhlé úmrtí nebylo jen tragédie.
Byla to podmínka.
Pokud by skutečně zemřel bez oficiálně uznaných potomků, celé impérium by přešlo na jeho manželku. A ta už před kamerami sehrála roli zdrcené vdovy.
„Musíte vydržet,“ zašeptala služebná. „Prosím.“
Jedno z dětí slabě zaplakalo. Instinktivně je přikryla svým kabátem.
„Poslouchej mě,“ zašeptal. „V kapse… klíč. Bezpečnostní schránka. Jméno právníka je Daniel Ruiz. Jen jemu. Nikomu jinému.“
Jeho pohled se znovu zaostřil. Byl v něm strach – ne o sebe.
O ně.
„Slib mi.“
Polkla.
V domě za ní se znovu rozezněla hudba. Tlumený smích vyšší společnosti se nesl nocí, jako by svět byl dokonale v pořádku.
„Slibuju,“ řekla pevně.
V dálce se rozsvítila světla auta. Strážní.
Musela jednat.
Vytáhla telefon – ne aby volala policii, ale místní porodní asistentku z nedaleké vesnice, které kdysi pomohla. Žena, která neklade otázky.
Pak začala holýma rukama odhrnovat hlínu, aby ho uvolnila.
„Držte se,“ šeptala, i když nevěděla, jestli ji ještě slyší.
Hudba z domu zesílila. Sklenky cinkaly. Večer pokračoval.
Ale venku, mezi olivovníky, ležela pravda, která by během jediného rána mohla zničit jméno Whitmore – a odhalit, že miliardářova „smrt“ nebyla konec.
Byla to začátkem války.
A jediným svědkem byla žena, kterou nikdo z hostů neznal jménem.