V obrněném voze, který ho vezl z letiště do vily na okraji města, nepřemýšlel o investicích. Myslel na Marii. Osm let. Vlasy svázané do dvou copů, neustále umazané prsty od barev. Když odjížděl, držela se jeho saka a ptala se, jestli tentokrát opravdu přijede na její školní vystoupení.

Nepřijel.

Teď svíral obrovského plyšového medvěda, kterého koupil na letišti. Směšná náhražka za devadesát dní nepřítomnosti.

Brána se otevřela automaticky. Dům byl osvětlený, ale tichý. Příliš tichý. Žádný běh po schodech, žádné nadšené výkřiky. Jen monotónní šum klimatizace.

Vstoupil dovnitř. Interiér byl dokonalý, jako z katalogu. Jenže něco chybělo. Na komodě nestály Mariiny kresby. V rohu nebyl její malý stan z dek. A fotografie, kde ji držel na ramenou u moře, zmizela.

Místo ní dominoval obývacímu pokoji obrovský portrét Veroniky. Jeho současné manželky. Dokonalé rysy, chladný pohled. Obraz byl nový.

„Veroniko?“ zavolal.

Sešla ze schodů pomalu, elegantní, klidná. „Vrátil ses dřív, než jsem čekala.“

„Kde je Maria?“

Krátká pauza. „Spí.“

„Chci ji vidět.“

„Sebastiane, je skoro půlnoc.“

Nevnímal tón jejího hlasu, jen obsah. Obešel ji a vyběhl po schodech. Dveře do Mariina pokoje byly zavřené. Otevřel je.

Postel byla ustlaná. Příliš dokonale. Police poloprázdné. Skříň téměř prázdná.

V tu chvíli ucítil první skutečný nával paniky.

„Kde je moje dcera?“ otočil se prudce.

Veronika stála ve dveřích. „Odjela.“

„Kam?“

„Do internátní školy ve Švýcarsku. Myslím, že to pro ni bude lepší prostředí.“

Vzduch zhoustl.

„Beze mě?“

„Byl jsi pryč tři měsíce. Musela jsem rozhodnout.“

Sebastian cítil, jak se mu pod nohama bortí půda. Internátní škola? Bez jeho souhlasu? Bez rozloučení?

„Okamžitě mi dej kontakt,“ procedil mezi zuby.

„Uklidni se,“ odpověděla chladně. „Je to prestižní škola. Bezpečná. A hlavně… strukturovaná.“

To slovo v něm něco spustilo.

Sešel dolů, otevřel pracovní laptop a během několika minut měl na obrazovce přístup k rodinným účtům. Platba škole proběhla před dvěma týdny. Vysoká částka, ale to nebylo podstatné. Podstatné bylo datum. Ve stejný den došlo k převodu části akcií na společný trust, jehož správkyní byla Veronika.

Systém, který sám vytvořil pro ochranu rodiny, byl využit bez něj.

Sebastian zavřel notebook. „Kdy přesně odjela?“

„Před týdnem.“

„A proč v zahradě svítí světlo v altánu?“ zeptal se náhle.

Veronika ztuhla. „Nevím.“

Nevěřil jí.

Vyšel ven. Noční vzduch byl chladný. Zahrada byla dokonale upravená, trávník zastřižený, fontána tiše šuměla. Jen u zadní části pozemku, u starého altánu, svítila malá lampa.

Přiblížil se pomalu.

A pak to uslyšel.

Tiché zakašlání.

Rozrazil dveře altánu.

V rohu, zabalená do deky, seděla Maria.

Vedle ní malý batoh. A kresba složená na kolenou.

Na okamžik se mu zatmělo před očima.

„Tati?“ zašeptala.

Klekl si k ní a objal ji tak pevně, až se rozplakala. „Proč jsi tady?“

„Nechtěla jsem odjet,“ vzlykla. „Říkala, že musím. Že ti překážím. Že máš nový život.“

Svět se zúžil na jediné slovo: překážím.

Sebastian cítil, jak se v něm mísí vina, vztek a děsivá jasnost. Maria neutekla náhodou. Slyšela rozhovor. Sbalila si pár věcí a schovala se v zahradě, kde si myslela, že ji ráno najde on. Věřila, že se vrátí.

Devadesát dní budoval impérium. Jeho dcera mezitím pochybovala, zda do něj patří.

Vzal ji do domu, ignoroval Veroničin protest a zavolal svému právníkovi. „Okamžitě připrav dokumenty. Pozastav všechny převody majetku a zahaj řízení o svěření dítěte do výhradní péče.“

Veronika zbledla. „To nemyslíš vážně.“

„Myslím,“ odpověděl klidně. „A zítra ráno podáme trestní oznámení za neoprávněné rozhodnutí o přesunu nezletilého dítěte bez souhlasu zákonného zástupce.“

Jeho hlas byl pevný. Ne hysterický. O to nebezpečnější.

Tu noc nespal. Seděl u Mariiny postele a sledoval, jak konečně klidně dýchá. Plyšový medvěd ležel vedle ní.

Ráno svolal představenstvo společnosti. Oznámil, že na neurčito deleguje část svých pravomocí. Trh reagoval nervózně. Média spekulovala. Ale on poprvé po letech neřešil titulky.

V zahradě, kde před pár hodinami našel svou dceru schovanou jako nežádoucí tajemství, si uvědomil jednoduchou pravdu: žádná říše nestojí za to, pokud v ní není místo pro vlastní dítě.

To, co objevil tu noc, ho nepřivedlo k šílenství v podobě nekontrolovaného vzteku. Přivedlo ho k radikálnímu rozhodnutí.

Začal bourat systém, který sám vybudoval – ten doma i ten ve firmě.

Protože pochopil, že největší ztrátou by nebyly akcie ani reputace. Byla by to chvíle, kdy by jeho dcera uvěřila, že je jen přítěží v životě muže, který měl všechno.