Luxusní restaurace byla plná tlumeného světla, tiché hudby a lidí, kteří byli zvyklí na to, že nikdy nemusí kontrolovat cenu na jídelním lístku. U jednoho ze stolů u okna seděl muž v jednoduchém obleku. Nebyl špinavý ani zanedbaný, ale působil nenápadně. Nehodil se do prostředí drahých hodinek a hlasitého smíchu.
Doobědval, pečlivě složil ubrousek a čekal, až mu servírka přinese účet.
Když položila kožené desky na stůl, muž je otevřel, letmo se podíval… a ztuhl. Sáhl do kapsy saka, pak do druhé. Vytáhl peněženku, otevřel ji a pomalu se nadechl.
Peníze nestačily.
Zavolal na servírku klidným hlasem. „Promiňte, došlo k omylu. Chybí mi část hotovosti. Potřebuji se setkat s vedoucím restaurace. Do hodiny tu částku uhradím.“
Servírka se zarazila. Podobné situace v této restauraci téměř neexistovaly. Přikývla, ale její pohled byl už opatrnější. Odešla dozadu.
Za chvíli se dveře zázemí otevřely. Vrátil se vedoucí restaurace. Po jeho boku šla jeho žena. Byla známá tím, že se k personálu i hostům chovala povýšeně, a dnes se tvářila, jako by konečně dostala příležitost se pobavit.
Vedoucí si muže přeměřil od hlavy k patě a ušklíbl se. „Tak vy jste ten náš nový stálý zákazník?“ pronesl nahlas, aby to slyšely okolní stoly. „Objednáte si oběd v jedné z nejdražších restaurací ve městě a pak zjistíte, že nemáte peníze?“
Několik hostů se otočilo. Ticho bylo nepříjemné.
Manželka vedoucího se opřela o opěradlo židle naproti muži, pomalu si upila vína a naklonila sklenici jeho směrem. „Tohle není charita,“ řekla pohrdavě. „Jestli nemáte na zaplacení, možná byste měl jíst jinde. Nebo umývat nádobí.“
Ozval se tlumený smích.
Muž zůstal klidný. Nepřerušil ji, nekřičel. Jen zvedl oči.
„Chápu vaši nedůvěru,“ řekl tiše. „Ale skutečně došlo k chybě. Stačí mi hodina.“
Vedoucí mávl rukou. „Hodina? A co když utečete?“
Muž se krátce usmál. „Neuteču.“
„A proč bychom vám měli věřit?“ zasyčela žena.
Muž se narovnal. „Protože pokud chcete, mohu se představit.“
Vedoucí protočil oči. „Tak se předveďte.“
Muž pomalu vstal. V restauraci by bylo slyšet spadnout špendlík.
„Jmenuji se Daniel Král,“ řekl klidně. „Před deseti lety jsem založil investiční fond Král & Partners. Možná ho znáte pod zkratkou KP Group.“
Žena vedoucího ztuhla. Vedoucímu se vytratil úsměv.
„Před třemi měsíci,“ pokračoval muž, „vaše restaurace požádala o financování na rozšíření pobočky a rekonstrukci kuchyně. Projekt skončil na mém stole.“
Několik hostů si vyměnilo pohledy. Někdo potichu vyslovil název fondu znovu.
„Včera jsem se rozhodl přijít osobně,“ řekl Daniel. „Chtěl jsem vidět, jak funguje podnik, do kterého možná investuji.“
Vedoucí zbledl. „To… to musí být nějaký omyl…“
Daniel se otočil k ženě. „A chtěl jsem také vidět, jak se tu zachází s lidmi. Se zaměstnanci. A s hosty, kteří nemají na první pohled peníze.“
Žena otevřela ústa, ale nevyšlo z nich nic.
Daniel sáhl do kapsy saka a vytáhl telefon. „Chybějící částka už je na cestě. Moje karta byla dnes ráno zablokována kvůli bezpečnostní kontrole. Banka to potvrdí.“
Položil telefon na stůl.
„Ale o peníze už nejde,“ dodal.
Vedoucí se nervózně zasmál. „Pane Králi, to jsme samozřejmě netušili… došlo k nedorozumění…“
Daniel ho přerušil. „Ne. Došlo k odhalení.“
Rozhlédl se po restauraci. „Luxus není v ceně jídel. Luxus je v chování.“
Pak se znovu posadil. „Účet zaplatím. Spropitné nechám servírce.“
Servírka stála opodál, oči plné slz.
Daniel vstal naposledy. „Co se týče vaší žádosti o investici,“ řekl směrem k vedoucímu, „mohu vám teď rovnou odpovědět.“
Vedoucí polkl. „Ano?“
„Zamítnuto,“ řekl Daniel klidně. „Ne proto, že by váš podnik nevydělával. Ale proto, že vydělává na ponižování.“
Otočil se a odešel.
V restauraci zůstalo ticho. Hosté se pomalu vraceli ke svým talířům, ale atmosféra už nebyla stejná.
A vedoucí restaurace i jeho žena pochopili jednu věc příliš pozdě: nikdy nevíte, kdo sedí naproti vám. A peníze nejsou měřítkem lidské hodnoty.