Tentokrát ale trvala na svém. Žádná oslava. Žádná večeře. Žádní hosté.
Respektoval jsem to. Alespoň navenek.
Potichu jsem si však začal odkládat peníze. Nešlo mi o velké gesto na veřejnosti, ale o něco osobního. Něco, co jí ukáže, že pro mě ten den pořád znamená hodně. Koupil jsem diamantové náušnice. Ne okázalé, ale přesně v jejím stylu. Jemné, elegantní, takové, u kterých jsem si byl jistý, že je bude nosit celé roky. Nemohl jsem se dočkat, až uvidím její reakci, až jí je dám jen my dva doma.
Pak přišel moment, který všechno změnil.
Bylo to pár dní před jejími narozeninami. V obchodě s potravinami jsem potkal Marka, jednoho z jejích kolegů z práce. Znali jsme se letmo, párkrát jsme spolu mluvili na firemních akcích. Prohodili jsme pár zdvořilých vět, nic neobvyklého. A pak se usmál a řekl: „Tak v pátek na Jenniných narozeninách se uvidíme!“
Na vteřinu se mi zastavil dech. Musel jsem se hodně snažit, aby to na mně nebylo znát.
„Jasně,“ odpověděl jsem a nasadil úsměv. „Na stejném místě jako minule?“ Zeptal jsem se schválně, abych získal čas.
Mark se zasmál. „Ne, tentokrát v tom novém podniku Le Bijou v centru. V pátek v sedm. Bude tam celá parta z práce, přátelé… a myslím, že i rodina.“
Rodina. To slovo mi rezonovalo v hlavě ještě dlouho poté, co jsme se rozloučili.
Odcházel jsem z obchodu s pocitem, jako by mi někdo stáhl žaludek do uzlu. Luxusní restaurace. Oslava. Hosté. A já jsem o tom neměl tušení. Všechno to, co mi Jenna tvrdila, že nechce, se zjevně dělo. Jen beze mě.
Cestou domů jsem si kladl otázky, které jsem si nikdy dřív nepoložil. Proč mi to neřekla? Styděla se za mě? Chtěla mít večer bez manžela? Nebo se v jejím životě dělo něco, co už se mnou nesdílela?
Když jsem přišel domů, chovala se úplně normálně. Usmála se, zeptala se, jaký jsem měl den. Ani náznak nervozity. Diamantové náušnice byly schované hluboko v šuplíku a já poprvé pocítil, že mezi námi stojí něco neviditelného, ale těžkého.
V pátek večer jsem se rozhodl, že tam půjdu. Ne proto, abych dělal scénu. Chtěl jsem odpovědi.
Le Bijou bylo přesně takové místo, jaké bych si představoval pro někoho, kdo chce udělat dojem. Tlumené světlo, drahé víno, elegantní hosté. Vešel jsem dovnitř a okamžitě ji uviděl. Jenna stála uprostřed místnosti, smála se, měla na sobě šaty, které jsem neviděl roky. Vypadala šťastně. Svobodně.
A pak jsem si všiml detailu, který mě zaskočil víc než celá ta oslava.
Nebyla tam žádná narozeninová výzdoba. Žádný dort. Žádné gratulace. Lidé si připíjeli, ale nikdo nezmiňoval její narozeniny. Všechno to působilo… oficiálně. Formálně.
V tu chvíli si mě všimla. Zbledla. Omluvila se a rychle ke mně přišla stranou.
„Co tady děláš?“ zašeptala.
„To bych se měl ptát spíš já,“ odpověděl jsem klidně. „Myslel jsem, že narozeniny neslavíš.“
Podívala se na mě, pak zpátky do sálu. A konečně si povzdechla.
„Tohle nejsou narozeniny,“ řekla tiše. „Je to rozlučka.“
Tehdy mi došlo, že jsem celou dobu kladl špatné otázky.
Jenna mi vysvětlila, že dostala nabídku práce v zahraničí. Nabídku, o kterou se ucházela roky. Věděla, že pokud mi to řekne hned, odmítne ji kvůli mně. A tak si chtěla být jistá, že ji opravdu chce přijmout. Tahle večeře nebyla oslavou jejího věku, ale koncem jedné kapitoly.
„Chtěla jsem ti to říct po narozeninách,“ řekla. „Až budu mít jasno.“
Stál jsem tam s pocitem, že mi někdo vyrazil půdu pod nohama. Diamantové náušnice zůstaly v kapse kabátu. Poprvé jsem pochopil, že nejde o tajnou oslavu. Šlo o tajné rozhodnutí.
A někdy je pravda mnohem složitější než obyčejná lež.
Ten večer jsme odešli spolu. Nemluvili jsme. Ale oba jsme věděli, že od toho okamžiku už náš vztah nebude o překvapeních, ale o rozhodnutích, která změní celý náš život.