Fotografie ležela desítky let zapomenutá v dřevěné truhle na půdě našeho rodinného domu. Když jsem ji poprvé vzal do ruky, nepřikládal jsem jí žádný zvláštní význam. Zažloutlý papír, popraskané rohy, typický sepia tón devatenáctého století. Skupinový portrét rodiny stojící před kamenným domem, oblečení formální, tváře strnulé, pohledy upřené do objektivu tak, jak to tehdejší dlouhé expozice vyžadovaly.

Na spodní straně bylo úhledným rukopisem napsáno: Rodina Králova, léto 1872.

Dům jsem poznal okamžitě. Stojí dodnes. Ten samý, ve kterém jsme vyrůstali my.

Zprvu mě zaujaly detaily typické pro dobu. Těžké sukně, tmavé kabáty, děti se stejnými vážnými výrazy jako dospělí. Uprostřed stála žena, zřejmě matka, po její pravici muž s tvrdým pohledem. Kolem nich čtyři děti. Dvě dívky. Dva chlapci.

A pak jsem si všiml ruky.

Byla to pravá ruka dívky stojící úplně vlevo. Na první pohled nic neobvyklého. Jenže když jsem fotografii přiblížil ke světlu, něco nesedělo. Její ruka nebyla položená přirozeně podél těla. Prsty byly zkroucené v nepřirozeném úhlu, jakoby sevřené kolem něčeho, co na snímku nebylo vidět.

A hlavně: ta ruka nepatřila dítěti.

Byla příliš velká. Klouby vystouplé, prsty dlouhé, téměř dospělé. A přesto byla připojena k drobnému dětskému tělu.

Zvláštní pocit mi přeběhl po zádech.

Fotografii jsem odnesl dolů a ukázal ji sestře Anně. Ztuhla okamžitě.

„Víš, že ta dívka…“ začala a nedokončila větu.

„Vypadá jako ty,“ doplnil jsem.

Měla stejný tvar obličeje. Stejné oči. Dokonce stejnou drobnou jizvu nad obočím, kterou Anna měla od dětství. Náhoda? Možná. Kdyby tu nebyla ta ruka.

Anna se zadívala pozorněji.

„Podívej se,“ řekla tiše. „Ona se nedrží sama. Někdo ji drží.“

A měla pravdu. Ruka nebyla její. Vycházela z prostoru těsně za jejím tělem. Jako by někdo stál mimo záběr, ale jeho paže se přesto dostala do snímku.

Jenže tehdejší fotografie nefungovaly takhle. Lidé museli stát naprosto nehybně několik vteřin. Každý pohyb by způsobil rozmazání. Tahle ruka byla ostrá. Stejně ostrá jako zbytek snímku.

Rozhodli jsme se hledat odpovědi.

V obecním archivu jsme našli záznamy o rodině Králových. V roce 1872 skutečně žili v našem domě. Měli pět dětí. Ne čtyři.

Pátá byla dívka. Jmenovala se Magdalena.

Zemřela ve stejném roce, kdy byla fotografie pořízena.

Oficiální příčina smrti nebyla nikdy uvedena. Pouze poznámka: „Zmizela.“

Archivářka nám neochotně sdělila ještě jednu věc. Podle dobových zápisů se tradovalo, že Magdalena se narodila „jiná“. Prý měla deformovanou ruku. Nepřirozeně velkou. A rodina ji před okolím skrývala.

Anna zbledla.

„To není její ruka,“ řekla. „To je ruka někoho jiného.“

Tu noc Anna nespala. Ráno mi řekla, že měla sen. Stála prý na stejném místě jako dívka na fotografii. Cítila, jak jí někdo svírá rameno. A slyšela šepot: Teď jsi na řadě ty.

Od té doby se věci změnily.

Anna si začala stěžovat na bolest v pravé ruce. Lékaři nic nenašli. Ale ruka jí otékala. Prsty se jí občas samovolně stáhly do stejné polohy, jakou měla ruka na fotografii.

Když jsem se jednou v noci probudil, stála u mé postele. Neplakala. Jen se na mě dívala.

„Ona nechce být sama,“ řekla monotónně. „A ten dům si pamatuje.“

Druhý den jsme fotografii znovu vytáhli z truhly.

Teď už tam nebyly čtyři děti.

Bylo jich pět.

A poslední dívka měla Anninu tvář.