A pak se to stalo.

Tlak vody náhle zeslábl. Ne prudce, spíš váhavě, jako když se něco v systému zdráhá pustit dál. O pár vteřin později voda úplně zmizela. Zůstala jsem stát pod sprchou, obalená pěnou, a čekala, že se za okamžik zase rozběhne. Místo toho se z potrubí ozval zvuk.

Nebyl hlasitý. Právě naopak. Tichý, dutý, táhlý. Jako kdyby se hluboko ve stěně něco pohnulo. Něco, co tam nemělo být. Zvuk připomínal pomalé škrábání nebo posouvání vlhkého materiálu po kovu.

Zamrazilo mě.

Zkusila jsem kohoutek znovu otočit.

Nejdřív se nestalo nic. Pak se ozvalo slabé klokotání. A vzápětí se z hlavice sprchy vyvalilo něco, co rozhodně nebyla voda.

Hustá, průsvitná hmota, která se pomalu sunula dolů a rozlévala se po dně sprchového koutu. Byla lepkavá, kluzká, měla zvláštní lesk. Uvnitř se třpytila drobná žlutavá zrnka, nepravidelně rozptýlená, jako semínka nebo jikry. Vypadalo to odpudivě živě.

Ztuhla jsem.

První myšlenka byla naprosto iracionální, ale děsivá: vejce. Něčí vejce. Něco, co se vyvíjelo v potrubí a teď si našlo cestu ven. Hmyz. Červi. Parazit. Něco, co nemělo spatřit světlo koupelny.

Cítila jsem, jak se mi stáhl žaludek a zvedl žaludek zároveň. Kůže mi naskočila husí. Vykřikla jsem a bez přemýšlení vyběhla ze sprchy, aniž bych ze sebe opláchla pěnu. Klouzala jsem po dlaždicích, srdce mi bušilo tak silně, že jsem slyšela vlastní tep v uších.

Zabouchla jsem za sebou dveře koupelny a zamkla je.

Stála jsem v chodbě, nahá, mokrá, třásla jsem se. Několik minut jsem nebyla schopná se pohnout. Hlavou mi běžely absurdní, ale děsivé obrazy. Představa, že se ta hmota začne hýbat. Že se z ní něco vylíhne. Že se protlačí pod dveřmi.

Naslouchala jsem.

Z koupelny se ozývalo tiché bublání.

Vzala jsem si ručník a mobil. Zavolala jsem správci domu. Nezvedal to. Pak instalatérovi, jehož číslo jsem našla v kontaktech. Slíbil, že přijede za hodinu. Ta hodina se mi zdála nekonečná.

Seděla jsem na posteli, oblečená, připravená v případě potřeby okamžitě odejít. Dveře koupelny zůstaly zavřené. Každých pár minut jsem se dívala, jestli se pod nimi neobjevuje vlhkost.

Když instalatér konečně dorazil, otevřel koupelnu opatrně, jako by sám čekal něco nepříjemného. Podíval se do sprchy, pak na mě.

„Už jsem to viděl,“ řekl po chvíli. „Ale lidi se u toho vždycky vyděsí.“

Vysvětlil mi, že jde o nahromaděný biologický odpad smíchaný s tuky a zbytky mýdel, který se v potrubí postupně mění v gelovitou hmotu. Když dojde k poklesu tlaku, může se uvolnit naráz. Žlutá zrnka byly usazeniny minerálů a rozložených organických částic.

Bylo to logické. Technické. Racionální.

A přesto.

Když hmotu odstranil a voda znovu tekla čistě, úleva nepřišla hned. Ještě dlouho jsem se sprchovala s otevřenými dveřmi. Každý zvuk z potrubí mě nutil ztuhnout. Uvědomila jsem si, jak málo kontroly máme nad věcmi, které považujeme za samozřejmé.

Ten večer jsem pochopila jednu věc: nejděsivější nejsou hororové příběhy, ale okamžiky, kdy se něco naprosto obyčejného náhle promění v cizí, odporné a nevysvětlitelné.

Protože právě tehdy si uvědomíte, jak tenká je hranice mezi pohodlím a strachem.