„Mami, můžu přestat brát ty prášky, co mi dává teta?“ zeptala se moje dcera Maya, zatímco jsem stála u sporáku a připravovala večeři. Vzduch voněl po česneku a vařených rajčatech. Těstoviny se pomalu vařily v hrnci, a já se snažila soustředit na jednoduchý úkol, který mi připadal najednou neuvěřitelně složitý – kontrolovat, aby všechno bylo perfektní, zatímco mi dcera svěřovala něco, co mě mrazilo v zádech.

„Mami, srdce mi tak rychle bije,“ pokračovala, hlas jí drhnul, tělo se mírně třáslo. „Můžu přestat brát ty speciální vitamíny od tety Jessicy? Točí se mi z toho hlava a nemůžu spát.“

Moje ruce se zastavily nad hrncem. V hlavě mi okamžitě naskočily varovné signály. Srdce mi bušilo rychleji, než jsem si myslela, že je možné. „Jaké vitamíny ti dala, zlato?“ zeptala jsem se tiše, snažíc se zachovat klid, který jsem už dávno ztratila.

Maya protočila panenky mezi prsty a zkoumala lem své košile, jako by hledala odvahu. „Tyhle ‚vitamíny krásy‘ jsou ze Švýcarska, mami. Mám je brát, abych mohla modelovat pro tetinu značku,“ odpověděla, a já cítila mrazivý stisk v žaludku. „Ale jsou hořké, mami… a pak nemůžu spát. Jsem pořád unavená.“

V tom okamžiku jsem si uvědomila, že už nejde o obyčejné dětské žertíky ani o přehnanou snahu o krásu. Tyto pilulky nebyly vitamíny. Nebyly to ani bezpečné doplňky.

„Přines mi tu lahvičku,“ požádala jsem Mayu. Rukou jí třásla, ale poslechla. Vzala jsem z ní malou plastovou lahvičku bez štítku. Uvnitř byly modrobílé pilulky. Mé oči zůstaly přilepené na jejich lesklé povrchy. Ani nevoněly, ani nepůsobily přirozeně.

„Tyhle… nejsou vitamíny, Maya,“ řekla jsem klidně, ale můj hlas se třásl. Dcera se na mě podívala s nedůvěrou.

„Ale teta Jessica říkala, že jsou bezpečné,“ šeptla, hlas jí ochraptěl. „A já je musím brát… abych mohla dělat to, co říká.“

V tu chvíli mi prsty samy sebou sevřely lahvičku. Mé myšlenky se rozbily do tisíce kousků. Jak mohla žena, která se tvářila jako dokonalá, bohatá snacha, udělovat mé dceři něco takového? Jak mohla manipulovat dítě, které jsem milovala nade vše?

„Ne,“ řekla jsem pevně. „Tahle prášky ti dávat nebude. Už nikdy.“

Bez prodlení jsem nasedla s Mayou do auta a jela do nemocnice, kde pracovala moje nejlepší kamarádka Liza. Byla noční směna a já věděla, že je jediná, komu můžu věřit.

„Lizo, prosím… kontroluj Mayin puls a dej mi toxikologický test,“ řekla jsem, a téměř jsem se klepala, zatímco jsem sledovala, jak se Maya unaveně opírá o sedačku. Jakmile se jí dotkl lékařský přístroj, okamžitě upadla do lehkého spánku. Její tělo bylo vyčerpané.

O dvacet minut později Liza přišla zpět s výsledky. Mé srdce se zastavilo.

„Tohle… to není jen hořká placebo,“ začala, ale její hlas ztroskotal. Oči se jí rozšířily. „Lizo… co to znamená?“ zeptala jsem se s hrůzou v hlase.

„Toto… mami…“ její hlas se zlomil. „Ty prášky obsahují stimulační látky, které zvyšují srdeční tep. Mohou vážně poškodit srdce dítěte. A byly předepsány… bez lékaře.“

Vzduch v místnosti se zhoupl, těžký a dusný. Každé slovo, které Liza vyslovila, bylo jako rána do žaludku. Srdce mi bilo tak, že jsem cítila každou tepnu v krku.

„Kdo… kdo jí to dal?“ zeptala jsem se pomalu, hlas se mi chvěl.

„Jessica,“ řekla Liza, a její oči se zaleskly. „Tvá snacha. Tvrdila, že jsou to ‚speciální vitamíny‘, aby Maya byla úspěšná ve své práci a soutěžích. Ale jsou to čistě chemické stimulátory, nebezpečné pro dítě jejího věku.“

Sedla jsem si na židli, dech mi chyběl. Můj život, naše domácnost, naše rodina – všechno se najednou zdálo, že stojí na hraně propasti, a já cítila, že ten propad se může otevřít každým okamžikem.

„Musíme jednat okamžitě,“ řekla jsem pevně. „Zavoláme policii, sociální pracovníky, uděláme všechno. Nikdo, a ani rodina, nemá právo ohrožovat mé dítě.“

Liza přikývla. „Uděláme to. Ale musíš být připravena na to, co přijde. Jessica to nikdy nepřizná. A nebude se vzdávat bez boje.“

Mé ruce sevřely lahvičku. Pomalu, téměř automaticky, jsem vyšla ven. Maya stále spala, její dech byl klidný, ale každý okamžik byl drahocenný.

Cestou domů jsem se nemohla zbavit myšlenky, že někdo, koho považujeme za blízkého, může být největší hrozbou. Moje dcera byla manipulována, zneužívána a ohrožena ženou, kterou jsem považovala za spojence.

Doma jsem si sedla s Mayou v náručí. Probudila se, oči jí byly zvětšené strachem a zmatením. „Mami… co se stane? Bude teta naštvaná?“

„Neboj se,“ šeptala jsem. „Teď tě ochráním. Už nikdy ti nikdo nedá něco, co by ti mohlo ublížit. Nikdo. Ani teta, ani někdo jiný. My jsme tým.“

Její malá ruka se sevřela kolem mého zápěstí. „Ty mě ochraňuješ, mami?“

„Vždycky,“ řekla jsem, a v tu chvíli se mi v srdci zformovalo rozhodnutí, které už nikdy nemělo být zpochybněno: moje dcera je prioritou, a kdokoli, kdo by se ji snažil poškodit, zaplatí za to.

Následující dny byly chaotické. Soudní poradci, toxikologické testy, policie a sociální pracovníci. Jessica byla konfrontována. Skrývala se za přetvářkou