Ve Skleněném domě byl luxus vetkán do každého detailu – od křišťálových lustrů až po chlad, který vyzařoval z jeho majitelů. Pracovala jsem tu už třetí rok. Byla jsem neviditelná. Přesně tak, jak to Madeline Vanceová vyžadovala. Personál měl sloužit, ne existovat.

Ten večer byl pro ni důležitý. Restaurace byla plná bohatých hostů, investorů, lidí, kteří rozhodovali o tom, kdo kam patří. Madeline chtěla ukázat, že si své místo mezi elitou zaslouží. Každý stůl musel zářit, každý pohyb byl kontrolovaný, každý detail měl křičet dokonalost.

A pak tam byl ten chlapec.

Asi desetiletý. Stál za obrovským proskleným arkýřem, promočený až na kost, schoulený v dešti. Nežebral. Neklepal. Jen hledal kousek sucha a tepla.

„Kazí výhled,“ sykla Madeline, jako by mluvila o rozlitém víně.

Než jsem stihla cokoli říct, vytrhla mi z rukou džbán s vodou. Otevřela dveře a bez zaváhání ho polila. Ne obyčejně – s teatrálním rozmachem. Ledová voda ho udeřila do obličeje. Chlapec ani nezačal plakat. Jen se víc schoulil, rty měl modré a ruce se mu třásly.

V restauraci se rozhostilo ticho. Hosté ztuhli. Někteří se ošívali. Ale nikdo se nezvedl. Vidličky se po chvíli znovu dotkly talířů.

Madeline se usmála. Spokojeně. Jako někdo, kdo právě vyřešil drobný problém.

A pak se to stalo.

U stolu číslo 4 se odsunula zelená židle.

Vstal vysoký muž v jednoduchém, ale zjevně drahém obleku. Nemusel nic říkat. Jeho přítomnost změnila vzduch v místnosti. Poznala jsem ho okamžitě. Všichni v oboru ho znali. Daniel Hargreave. Majitel developerské skupiny, která financovala polovinu luxusních projektů ve městě. Muž, o jehož přízeň Madeline bojovala celé měsíce.

Pomalu došel ke dveřím. Otevřel je a bez jediného slova si sundal sako. Přehodil ho chlapci přes ramena a dřepl si k němu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše.

Chlapec jen zavrtěl hlavou.

Daniel se postavil a otočil se k Madeline. Jeho hlas byl klidný. O to děsivější.

„Ten chlapec je můj synovec. Jeho matka zemřela minulý měsíc. Dnes utekl z domu, protože se mu zdálo, že je na obtíž.“

Madeline zbledla.

„A vy,“ pokračoval, „jste ho právě veřejně ponížila.“

Rozhlédl se po restauraci. „Dámy a pánové, dovolte mi malou poznámku. Skleněný dům právě přišel o všechny své investory.“

Vytáhl telefon. „Právní oddělení už ví, co má dělat.“

Během pěti minut se restaurace vyprázdnila. Hosté odcházeli tiše, rychle, s očima sklopenýma. Madeline stála uprostřed místnosti, sama, obklopená luxusem, který náhle nic neznamenal.

Daniel odešel s chlapcem.

A já pochopila, že ten večer nebyl o dítěti v dešti.
Byl o tom, jak rychle se může rozpadnout svět postavený bez lidskosti.