Šetřila jsem každou korunu, pečlivě vybírala šaty, řešila květiny, hudbu i dort. Chtěla jsem, aby ten den byl klidný, krásný a důstojný. Abychom si ho pamatovali s úsměvem.

Začátek byl přesně takový, jaký jsem si vysnila. Hosté přicházeli, objímali nás, přáli nám štěstí. Hudba hrála tiše v pozadí, všude panovala slavnostní atmosféra. V jednu chvíli jsem si dokonce pomyslela, že jsem šťastná. Že jsem si vybrala správně.

Postupně jsem si ale začala všímat něčeho, co mi kazilo pocit v žaludku. Můj manžel pil víc, než bylo zdrávo. Ne jednu sklenku na přípitek, ale jednu za druhou. Byl hlučnější, než ho kdokoli znal. Dělal vtipy, které nebyly vtipné, smál se ve chvílích, kdy se smát neměl. Přesvědčovala jsem sama sebe, že je nervózní, že je to jen stres ze svatby. Nechtěla jsem si připustit, že by ten den mohl skončit špatně.

Během večera mě několikrát hrubě chytil za ruku, zatáhl mě na parket, aniž by se zeptal. Tančil nepřirozeně, přehnaně, jako by chtěl být středem pozornosti. Když se pohádal s mým bratrem, museli je ostatní od sebe odtahovat. Styděla jsem se, ale stále jsem mlčela. Říkala jsem si, že už brzy přijde dort, že to bude poslední klidný moment večera.

Když číšníci přivezli svatební dort, v sále se rozhostilo ticho. Hosté se postavili, někdo vytáhl telefon, někdo zatleskal. Vzala jsem do ruky nůž a na okamžik jsem se usmála. Chtěla jsem si ten moment zapamatovat.

A pak se to stalo.

Ucítla jsem prudký tlak do zad. Ztratila jsem rovnováhu a během vteřiny jsem letěla dopředu. Spadla jsem přímo do dortu a poté na zem. Všude kolem mě byla poleva, krém, rozlámané ozdoby. Šaty, které jsem si tak pečlivě vybírala, byly zničené. Vlasy slepené cukrem, make-up rozmazaný. Seděla jsem na podlaze a nevěděla, jestli mám plakat, nebo křičet.

Podívala jsem se na manžela a zeptala se ho, proč to udělal.

On se smál.

Řekl, že to byl jen vtip. Že to bylo legrační. Několik lidí se nejistě zasmálo a někdo poznamenal, že přeháním a kazím oslavu kvůli hlouposti. Nikdo si nevšiml, že se mi třesou ruce. Nikdo neviděl, že se mi v tu chvíli něco zlomilo uvnitř.

Nevstala jsem hned. Pomalu jsem se zvedla, sundala jsem zbytky dortu ze šatů a podívala se kolem sebe. Všichni čekali, že se usměju, že to přejdu, že se zasměju s nimi. Místo toho jsem klidným hlasem požádala o mikrofon.

Řekla jsem, že svatba není cirkus a manželství není místo, kde se jeden baví na úkor druhého. Řekla jsem, že to, co udělal, nebyl vtip, ale ponížení. A že pokud někdo dokáže ponížit svého partnera před stovkou lidí v den svatby, udělá to znovu – jen bez publika.

Pak jsem sundala prsten a položila ho na stůl vedle zničeného dortu.

V sále zavládlo ticho. Manžel přestal smát. Najednou vystřízlivěl. Pochopil, že tentokrát to nepřejde. Že některé věci se nedají vzít zpět omluvou ani výmluvou na alkohol.

Ten večer skončil dřív, než měl. A moje manželství skončilo dřív, než vůbec začalo.

Odešla jsem v potrhaných šatech, ale se vztyčenou hlavou. Protože někdy je lepší zničit jeden den, než si zničit celý život.