Umyla jsem si vlasy, vyžehlila staré, ale čisté šaty a do kabelky vložila obálku s penězi. Byly to úspory, které jsem odkládala dlouho. Nechtěla jsem přijít s prázdnou.

Oslava se konala v luxusní restauraci. Když jsem vstoupila, udeřila mě směsice parfémů, smíchu a zvuku sklenic. Všechno působilo uhlazeně, naleštěně, téměř dokonale. Hosté byli oblečeni draze, ženy měly upravené účesy, muži elegantní saka. Připadala jsem si, jako bych do toho světa nepatřila.

Usadili mě stranou, téměř ke zdi. Ne vedle syna, ne blízko vnuka. Jen „někam“. Nikdo se nezeptal, zda mi to místo vyhovuje. Nikdo se neusmál. Seděla jsem tiše a pozorovala, jak se ostatní baví. Můj syn byl středem pozornosti, jeho žena zářila sebevědomím. Její příbuzní se chovali, jako by jim restaurace patřila.

Když začalo rozdávání dárků, hosté jeden po druhém vstávali, předávali barevné balíčky, obálky, hračky. Smích, potlesk, obdiv. Čekala jsem až nakonec. Ne proto, že bych se bála, ale proto, že jsem cítila, že můj okamžik nikoho nezajímá.

Nakonec jsem vstala. Pomalu, s obálkou v ruce. Podala jsem ji synovi. Ani se na mě pořádně nepodíval. Žádné „děkuji“, žádný úsměv. Místo toho se zamračil, sáhl do kapsy a vytáhl starý, zmačkaný kapesník.

„Vezmi si tohle,“ řekl nahlas, aby to slyšeli všichni. „Zakryj si hlavu. Vypadáš špinavě. Nedělej nám ostudu před lidmi.“

V místnosti nastalo ticho. Ne ticho soucitu, ale ticho očekávání. Lidé čekali, co bude dál. Syn pokračoval. Kritizoval mé oblečení, můj vzhled, moji přítomnost. Přirovnal mě k něčemu, co do společnosti nepatří. Někdo se zasmál. Jiný se ušklíbl. Snacha odvrátila pohled, aby skryla pobavený úsměv.

Vzala jsem kapesník. Ruce se mi třásly, ale neponížení bylo silnější než slzy. Uvědomila jsem si, že v tu chvíli už nemám co ztratit.

Když číšníci přivezli narozeninový dort, místnost se znovu rozzářila. Všichni se připravovali na zpěv, fotografie, další smích. Vstala jsem znovu. Tentokrát jsem nemluvila potichu.

Řekla jsem jim, že restauraci jsem zaplatila já. Že záloha, hudba i dort byly hrazeny z mých úspor. Že synův byt, ve kterém dnes žije, byl koupen z peněz po mém zesnulém manželovi. Že roky, kdy jsem si odpírala vše, nebyly slabostí, ale obětí.

V místnosti by bylo slyšet spadnout špendlík.

Poděkovala jsem hostům za jejich smích, za jejich pohledy, za to, jak snadno soudili člověka podle oblečení. Popřála jsem vnukovi všechno dobré a řekla, že mu přeji, aby nikdy nemusel zažít ponížení od vlastních rodičů.

Pak jsem odešla.

Za sebou jsem slyšela šepot, zadržený dech a zvuk rozbité iluze. Některé věci se nedají vzít zpět. Slova také ne.

Ten večer jsem přišla o rodinu, jakou jsem si myslela, že mám. Ale odešla jsem se vztyčenou hlavou. A to je něco, co mi žádný špinavý kapesník nemohl zakrýt.