Už několik nocí po sobě se budila a první, co ucítila, byly vlasy na polštáři. Každé ráno nacházela další prameny na kartáči, v umyvadle, na oblečení. Když se dívala do zrcadla, viděla stejnou tvář, ale něco na ní bylo cizí. Vlasy řídly, ztrácely sílu, jako by spolu s nemocí odcházela i část jí samotné. Nebylo to jen o vzhledu. Byla to neustálá připomínka boje, únavy a strachu.

Jednoho rána už to nevydržela. Podívala se na sebe a tiše si řekla: „Stačí. Pokud je to cena za život, zaplatím ji.“

Oblékla si svůj oblíbený svetr, ten měkký, který jí dodával pocit bezpečí. Zhluboka se nadechla a vyrazila do holičství, kam chodila roky. Místo, kde pracovali drsně vypadající muži s tetováním, vousy a přísnými výrazy. Pro cizího člověka by mohli působit hrozivě, ale ona věděla své. Pod tou tvrdou slupkou byli lidé s velkým srdcem.

Jakmile vešla, rozhovory utichly. Stačil jeden pohled. Všichni pochopili, že dnes nepřišla jen na běžný sestřih. Sedla si do křesla, objala se rukama a chvíli mlčela. Hlas se jí třásl, když konečně promluvila.

„Začínají mi padat vlasy. Je to chemoterapie. Už to takhle nezvládnu. Prosím… oholte mě.“

V místnosti zavládlo ticho. Žádné vtipy, žádné poznámky. Kadeřnice, která ji znala nejlépe, jen tiše přikývla. Zapnula strojek a monotónní bzučení zaplnilo prostor.

První pramen vlasů dopadl na podlahu. Pak další. Dívka ucítila, jak se jí studený vzduch dotýká pokožky hlavy. V ten okamžik se něco zlomilo. Slzy se jí začaly nekontrolovatelně valit po tvářích. Zakryla si obličej dlaněmi a rozplakala se naplno.

„To je tak smutné…“ vzlykala. „Pěstovala jsem si je tolik let… byly moje…“

Kadeřnice jí položila ruku na rameno, ale slova nepřicházela. Dívka se třásla, jako by jí někdo vzal něco nenahraditelného. Měla pocit, že s každým spadlým pramenem ztrácí kus své ženskosti, své identity, své síly.

A pak se stalo něco, co vůbec nečekala.

Strojek náhle utichl.

Zvedla hlavu a uviděla v zrcadle, že kadeřnice stojí stranou. Vedle ní jeden z holičů sundával mikinu. Další už měl v ruce strojek a bez jediného slova si přejel po vlastních vlasech. Vlasy dopadly na zem. Jeden po druhém.

Dívka zůstala v šoku. Myslela si, že špatně vidí.

„Co… co to děláte?“ zašeptala.

Nikdo se neusmíval pro efekt. Nebyla v tom žádná póza. Jen tiché, pevné rozhodnutí.

„Nejsi v tom sama,“ řekl jeden z mužů klidně. „Vlasy dorostou. Ale to, čím teď procházíš ty, je mnohem těžší.“

Další holič se přidal. Pak další. Strojek bzučel znovu a znovu. Vlasy padaly na podlahu, tentokrát už ne jen její. Celé holičství se během několika minut změnilo. Muži, kteří byli symbolem drsnosti, stáli s oholenými hlavami a vážnými pohledy.

Kadeřnice se k ní otočila se slzami v očích. „Nechtěla jsem, abys odcházela s pocitem, že jsi něco ztratila sama.“

Dívka se znovu rozplakala, ale tentokrát jinak. Nebyl to pláč zoufalství. Byl to pláč úlevy. Poprvé po dlouhé době necítila jen bolest. Cítila podporu. Přijetí. Sílu.

Když bylo hotovo, podívala se do zrcadla. Viděla holou hlavu. Viděla jizvy boje. Ale viděla také něco nového. Odvahu. Důstojnost. A za sebou lidi, kteří jí beze slov řekli, že její hodnota nikdy nebyla ve vlasech.

Ten den neodešla z holičství jako oběť nemoci. Odešla jako někdo, kdo pochopil, že skutečná krása není to, co vidíme na hlavě, ale to, co dokáže pohnout srdcem ostatních.

A pokaždé, když se později dotkla své holé hlavy, už necítila stud. Připomínala jí den, kdy přišla o vlasy, ale našla něco mnohem důležitějšího. Lidi. A sílu žít dál.