Viktor byl často pryč. Služební cesty, jednání, projekty, o kterých nikdy nemluvil. Odjížděl na dny, někdy na celé týdny. Vždy ve stejném stříbrném SUV, vždy bez emocí, bez rozloučení. Když se za ním zavřely dveře výtahu, byt ztichl tak, že jsem slyšela vlastní dech.

Ten den bylo horko. Dusivé, těžké vedro, které se drželo v místnostech jako vlhká deka. Klimatizace se ozvala popáté během jednoho týdne. Nejprve tiché cvaknutí, pak kovové skřípání, nakonec rána a ticho. Děti ležely na podlaze v obýváku, tváře červené, oči přivřené, bez energie.

Zavolala jsem Viktorovi. Zvedl to až napodruhé. V pozadí jsem slyšela hlasy. Smích ženy. A dítě.
„Zase se rozbila klimatizace,“ řekla jsem opatrně. „Je hrozné horko. Možná bych měla zavolat opraváře.“
„Ani to nezkoušej,“ vyštěkl. „Nikdo sem nepůjde. Řekl jsem ti to už stokrát.“
A spojení se přerušilo. Tak náhle, že to působilo úmyslně.

Stála jsem u okna a dívala se dolů na prázdnou ulici. V hlavě mi hučelo. Poprvé za dlouhou dobu jsem se rozhodla neuposlechnout. Otevřela jsem aplikaci a objednala servis.

O hodinu později zazvonil u dveří muž kolem padesátky, obyčejný pracovní oděv, kufr s nářadím. Klidný hlas, rutinní pohyby. Prohlédl jednotku, přisunul štafle, sundal kryt.

A pak ztuhl.

Neřekl nic. Jen se pomalu narovnal a zadíval se na mě jinak, než se lidé dívají při běžné poruše. Nebyl to zájem, nebyla to zvědavost. Byl to strach.
„Paní,“ zeptal se po chvíli, „kdo tohle naposledy otevíral?“
„Můj manžel. Opravuje to pořád. Proč?“
Neodpověděl hned. Místo toho otevřel kufr, vytáhl respirátor a nasadil si ho. Teprve potom znovu promluvil.
„Kde jsou děti?“
„V kuchyni. Co se děje?“

Slezl ze štaflí, postavil se ke dveřím a hlas se mu lehce třásl.
„Vezměte děti. Okamžitě. Neberte si nic. Odejďte z bytu. Teď.“

Nevěděla jsem, jestli křičet, nebo se ptát. Poslechla jsem. Sbalila jsem děti, vyběhli jsme na chodbu, dolů po schodech. Až venku jsem si uvědomila, že se mi třesou ruce.

Záchranáři přijeli během několika minut. Policie krátce poté. Celý dům byl evakuován. Až večer mi jeden z techniků vysvětlil, co našli.

Klimatizace nebyla porouchaná. Byla upravená. Uvnitř byly nelegální chemické filtry, které při zahřívání uvolňovaly toxické látky. Ne dost na okamžitou smrt. Dost na pomalé poškození plic, nervové soustavy, imunitního systému. Dlouhodobé vystavení. Přesně vypočítané.

Viktor zmizel. Jeho telefon je nedostupný. Údajná služební cesta nikdy neexistovala. A stříbrné SUV bylo nalezeno o tři dny později na parkovišti u skladu na okraji města.

Dnes bydlíme jinde. Děti se zotavují. A já už vím jednu věc jistě: nejnebezpečnější nejsou porouchané přístroje. Ale lidé, kteří vám zakazují klást otázky.