Angela pracovala v motelu téměř dvacet let. Viděla opilce, hádky, útěky po půlnoci i hosty, kteří se nikdy neodhlásili. Naučila se dívat, ale nevidět. Poslouchat, ale neslyšet. Byla to nutná obrana. Do úterý.

Krátce po osmé večer vešel do recepce muž kolem čtyřicítky. Upravený, klidný, s hlasem, který zněl příliš vyrovnaně. Vedle něj stála dívka. Hubená, světlovlasá, s černým batohem, který svírala oběma rukama. Nepodívala se na nikoho. Dívala se do podlahy.

Muž požádal o pokoj 112 na jednu noc. Zvláštní byla jeho další přání: aby se neuklízelo a aby se nezatahovaly závěsy. Podepsal se a vzal klíč. Dívka neřekla ani slovo.

Druhou noc se vrátili. Stejný čas. Stejný pokoj. Stejné ticho.

Třetí noc Angela pocítila neklid. Ne ten běžný, pracovní, ale tíživý, osobní. Dívka byla bledší. Muž podrážděnější. Když ji vedl chodbou, tiskl jí rameno příliš pevně, jako by se bál, že uteče.

Čtvrtou noc se Angela přistihla, že stojí u okna déle než obvykle. Pátou noc nemohla usnout.

Šestou noc se rozhodla jednat. Vyšla zadním vchodem, obešla budovu a zastavila se pod oknem pokoje 112. Závěs nebyl úplně zatažený. Úzkou škvírou byly vidět jen siluety. Stačily.

Muž se skláněl nad dívkou. Dívka seděla na posteli, ramena se jí třásla. Nebylo slyšet křik. Jen ticho, které působilo hůř než hluk. Angela odstoupila. Podlomila se jí kolena. Věděla, že to, co viděla, není v pořádku.

Ráno v 10:19 vyšli z pokoje. Dívka šla vedle muže a svírala batoh tak pevně, až jí zbělaly klouby. Sotva stála na nohou. Muž ji držel za paži, ne podpůrně, spíš vlastnicky. Když procházeli kolem technické místnosti, Angela si všimla, že dívka kulhá.

To byl okamžik, kdy se rozhodla porušit pravidla.

Počkala, až muž odejde k autu. Pak tiše zaklepala na dveře pokoje 112. Dlouho se nic nedělo. Zaklepala znovu.

Dveře se pootevřely.

Angela uviděla dívku. Seděla na posteli, záda shrbená, oči zarudlé. Na krku měla čerstvé modřiny. Na zápěstích stopy po silném stisku. Pokoj byl cítit dezinfekcí a něčím kovovým.

Angela neřekla nic. Jen položila ruku na kliku, aby dveře zůstaly otevřené, a tiše řekla: „Jsi v bezpečí.“

Dívka se rozplakala.

Angela zavolala policii. Ne dramaticky. Klidně. Přesně. Popsala časy, číslo pokoje, opakování návštěv, chování muže. Zůstala s dívkou, dokud nepřijeli.

Muž byl zadržen u auta. Dívku odvezli do nemocnice. Později se ukázalo, že nebyla jeho dcera. Byla hlášená jako pohřešovaná.

O několik týdnů později dostala Angela dopis. Krátký, psaný dětským písmem. Stálo v něm jen: „Děkuji, že jste se dívala.“

Angela ten dopis schovala do zásuvky. Věděla, že někdy stačí porušit jediné pravidlo, aby se něčí život vrátil na správnou stranu.

A pokoj 112 už nikdy nepronajali.