Na obrazovce se objevila moje ložnice. Přesně tak, jak jsem ji opustil – nepořádná, s noční lampou, která slabě osvětlovala roh místnosti. Kamera zabírala část dveří, postel a kus podlahy. Zpočátku bylo všechno normální. -

00:23
Můj vlastní dech byl jediný pohyb na záznamu.

01:41
Všechno tiché. Kamera neodhalovala nic podezřelého.

02:06
A pak jsem to uviděl.

Dveře, které jsem večer zavřel, se pomalu otevřely. Ne prudce. Ne přirozeně. Ale opatrně, jako když někdo čeká, až uslyší zvuk mého dechu, aby se ujistil, že spím. Úhel kamery nezabíral celý rám dveří – jen horní část. Viděl jsem tedy jen ruku.

Ruku.
Hubenou, kostnatou.
A ta ruka poslepu sahala do místnosti, jako by mapovala prostor.

Zatajil jsem dech.

Postava vstoupila dovnitř. Byla tmavá, shrbená, téměř beze zvuku. Nešlo vidět obličej, ale silueta byla až příliš lidská. Ale ne tak, jak by člověk vypadal normálně. Spíše jako někdo, kdo se učí chůzi nanovo. Kdo není jistý, jak položit nohu, aby nevrzla.

Stvoření se přiblížilo ke mně.
Stálo u mé postele.
A já o tom nevěděl.

Skoro jsem nemohl dýchat, když jsem sledoval obrazovku.

Postava se sklonila ke mně. Nad mou tvář. Natáhla ruku směrem k mé hlavě, jako by se mě chtěla dotknout. Ale nedotkla se. Jen stála zhroucená nad mojí postelí a pomalu nakláněla hlavu ze strany na stranu.

Jako by si mě prohlížela.

A pak udělala něco, co mě doslova zmrazilo.

Jako by naslouchala mému dechu.

Nádech.
Výdech.
A znovu.

Dýchala přesně v rytmu se mnou.

Na několik vteřin jsme byli jako synchronizovaní. Já spal – ona stála nade mnou.

02:17
Postava se otočila k mému stolu. Prohrábla šuplíky, přesunula telefon, vzala tričko ze židle, položila ho na zem. Pak zase přišla k posteli.

A tehdy jsem uviděl její obličej.

V krátkém záblesku světla se kamera zachytila odraz z ulice. Na zlomek vteřiny byla tvář vidět.
A já přestal dýchat.

Nebyl to cizinec.
Nebyl to zloděj.
Nebyl to někdo zvenčí.

Byla to žena.
Bledá, vyhublá, s kruhy pod očima.
Vlasy měla zplihlé a mastné, oblečení potrhané. Její oči byly prázdné – jako oči někoho, kdo nespal celé měsíce nebo roky.

Ale poznal jsem ji.
Až příliš dobře.

Byla to moje sestra.

Sestra, která zmizela před třemi lety.
Sestra, kterou policie přestala hledat.
Sestra, o níž jsme si mysleli, že je mrtvá.

Záznam pokračoval.

Sestra přešla k mé skříni, otevřela ji a vytáhla si kus jídla, který jsem tam měl schovaný. Přivoněla k němu a rychle ho snědla, jako by několik dní nejedla. Pak si lehla na podlahu pod moji postel.

Tam zůstala.
A byla tam až do rána.

A když se na konci záznamu objevila časová stopa 06:48…

Viděl jsem, jak se sestra vyplazila zpod postele a tiše odešla stejnými dveřmi, kterými přišla.

Neomdlel jsem jen proto, že mě adrenalin držel při životě.

Nevěděl jsem, jestli mám brečet, nebo utíkat. Rozum mi křičel:
Utíkej. Zavolej policii. Uteč z domu.

Ale něco uvnitř mě se vzpíralo.
Vzpomněl jsem si na svou sestru. Na to, jaká bývala. Jak se smála. Jak mizela dny před zmizením, když tvrdila, že ji někdo sleduje. Nikdo jí nevěřil. Ani já ne.

A teď spala pod mojí postelí, jako zvíře, které se schovává.

Rozhodl jsem se.

Nevyběhl jsem z domu.
Nevzal jsem telefon.

Vzal jsem kameru, otevřel dveře a pomalu, tiše jsem šel směrem na půdu – jedinou část domu, kam kamera nedosáhla. Jedinou část, kterou záznam neukázal.

A tam… byly stopy.

Malé kupy jídla, složené deky, prázdné lahve od vody, rozházené oblečení. Někdo tam žil. Dlouho. Skrytě.

A pak jsem uslyšel zvuk.

Tichý, plačtivý nádech.

„Bráško…?“

Hlas, který jsem slyšel naposledy před třemi lety.

Podíval jsem se do rohu půdy.

A tam byla ona.

Zubožená. Strhaná. V očích strach i úleva.

„Nenechávej mě tady,“ zašeptala. „On se vrátí.“

Srdce mi vynechalo úder.

„Kdo?“ zeptal jsem se.