Kuchyňský koridor je úzký, natažený mezi zásobníky s cibulí a pokazitelnými nadějemi. Několik zaměstnanců se vám vyhýbá, drží oči sklopené, jako by věděli něco, co by se mělo nechat spát.
Daniel je ale muž, který nikdy nespal klidně.
Jenna stojí zády k němu, ruce ponořené v teplé vodě, předstírá, že drhne příbor, ale prsty se jí třesou. Ohlédne se přes rameno, jen na zlomek vteřiny. Stačí to. Daniel vidí všechno.
„Tady ne,“ šeptne bez pohybu rtů.
Koutkem oka přikývne.
Manažer Bryce je na opačné straně kuchyně, opírá se o pult se samolibostí člověka, který už dávno našel potěšení v cizích selháních. Teď stojí blízko dřezu, přitisknut k Jenně víc, než je profesně únosné. Ona se ani nehne. Jako by se naučila přežívat s minimem kyslíku.
Daniel to pozoruje, jako by to viděl skrz kouřový filtr. Každý detail je poznámka, kterou si zapisuje do paměti:
- neoznačené krabice u zadních dveří
- prázdná kamery nad mrazákem
- příliš těžká obálka vykukující z Bryceovy kapsy
- unavení zaměstnanci, kteří se bojí promluvit
Je to vzorec. Zná ho nazpaměť.
Podá Jenně špinavý talíř, aby se k ní dostal blíž. Tichý, obyčejný pohyb, který pro ostatní nic neznamená.
„Kam?“ zamumlá, aniž by pohnul rty.
„Za budovu,“ odpoví, sotva slyšně. „Třináct minut.“
Není čas na víc. Bryce se otáčí, jeho tvář se napíná do úsměvu, který je všechno jen ne přátelský.
„Náš host odchází?“ říká Bryce. „Doufám, že bylo všechno podle vašeho gusta. Slyšel jsem, že jste si pochutnal.“
Daniel udrží výraz naprosto neutrální.
„Bylo to poučné,“ odpoví. „Jako vždy.“
Bryce se zasměje. Zvuk je drsný, strojený, visí ve vzduchu jako pach starého oleje. „Výborně. Doufám, že se zase ukážete. Vždycky rádi vidíme stálé zákazníky.“
„To si pište,“ řekne Daniel tiše.
A odejde. Ale ne daleko.
Za restaurací je tma, kterou nepřerušuje ani světlo pouličních lamp. Vzadu to vždycky voní jinak než vepředu. Ne pořádně. Ne bezpečně. Ale pravdivě.
Hluk ventilace přehlušuje tichý šepot, když se zadní dveře pomalu pootevřou.
Jenna vyjde ven.
Její drdol už není pevný. Pár pramenů jí padá do tváře. Ruce má vsunuté do kapes zástěry, jako by se snažila schovat před zimou – nebo před světem.
„Děkuju, že jste přišel,“ řekne tiše. „Neměla jsem už nikoho jiného.“
Daniel se lehce opře o zeď. Nespěchá. Chce slyšet všechno, ale nechce ji tlačit.
„Co se děje, Jenno?“
Nadechne se. Krátce zavře oči, jako by se musela rozhodnout, zda se odváží roztrhnout ticho, které jí může změnit život.
„Manažer krade,“ řekne nakonec. „A používá nás, abychom mu kryli záda. Zaměstnance přesouvá podle toho, kdo je ochotný mlčet. A kdo ne… toho vyštve. On…“
Odmlčí se. Polkne.
„Mě nevyštval. Mě si nechává. Chápeš?“ hlas se jí zlomí. „A pokud bych promluvila normální cestou, řekne, že jsem to dělala dobrovolně. Že lžu. A všichni mu uvěří. Protože já jsem jen servírka. A on je ten, koho posílá ústředí, aby dělal ‚pořádek‘.“
Daniel ji chvíli pozoruje. Vidí v ní něco, co viděl už stokrát u lidí, kteří drželi podnik nad vodou, zatímco ho někdo jiný potápěl.
„Proč já?“ zeptá se.
Jenna třepe hlavou. „Protože vím, kdo jste,“ zašeptá. „Viděla jsem vaši fotku v ústředí. Jen jsem čekala na někoho, komu můžu věřit.“
Daniel si upraví kšiltovku. Ten pohyb má v sobě rozhodnost, která nepotřebuje slova.
„Dobře,“ řekne klidně. „Tak mě veď.“
„Kam?“ vydechne Jenna.
„Tam, kde to začalo. Do skladu. K záznamům. K pravdě.“
Její oči se rozšíří. „To nesmíte. Bryce–“
„Jestli máš pravdu,“ přeruší ji Daniel jemně, „tak už dávno nemám na výběr.“
A pak oba zmizí ve tmě, zatímco neon nad barem poblikává jako varování.
Noc ještě neskončila.
A pravda teprve začíná.