Les byl tichý. Až příliš tichý. Jen vítr občas zvedl prach na cestě, kterou téměř hodinovou jízdou zdolala. Motor ještě dojížděl, když se odhodlávala otevřít dveře auta. Ruce se jí třásly. Byla připravená vidět leccos: postel, ve které se její manžel válí s jinou ženou; polonahé tělo; zamilovanou scénu; jeho auto, zaparkované bezostyšně před domem někoho jiného.
Ale rozhodně ne tohle.
Budova působila opuštěně desítky let. Cihly popraskané, okna zatemněná, některá vyražená. Žádné auto poblíž, žádný zvuk. Jen zvláštní atmosféra – náhlé stažení žaludku, prchavá myšlenka, že by měla okamžitě odejít.
Přesto šla dál.
Telefon svírala v ruce jako poslední záchranný bod reality. V kapse cítila nabitý powerbank – instinktivně, jako by tušila, že se něco stane. Dveře budovy byly pootevřené, na konci rezavých pantů se houpaly jako visící čelist.
„Haló?“ zavolala tiše.
Její hlas se ztratil mezi zdmi a vrátil se k ní jako šeptaná ozvěna.
Pomalu vešla.
Uvnitř byla tma. Nasládlý chlad, staré dřevo a něco, co připomínalo spáleninu. Osvítila cestu mobilem. Světlo dopadlo na zaprášenou podlahu, na rozbitý nábytek, na staré kartony rozházené po zemi.
A pak si všimla něčeho zvláštního.
Stopy.
Dva jasné otisky bot vedly od dveří do hloubi budovy. Byly čerstvé. Stopy prachu byly rozvířené teprve nedávno. Někdo tu tedy byl. A pokud to byl její manžel…
Polkla.
Její mysl se rozběhla: proč by detektiv poslal právě sem? Proč tajná adresa bez vysvětlení? Proč říkal „musíte vidět na vlastní oči“?
Pak jí napadla děsivá možnost: co když to není milenka? Co když jde o něco jiného? O něco mnohem horšího?
Světlo telefonu zachytilo něco kovového. Šla blíž a všimla si — leželo tam něco jako malý kovový přívěsek. Zvedla ho. Otočila.
Byla to přívěsková známka jejího manžela. Přívěsek, který nosil u klíčů deset let. Na zadní straně bylo vyryté krátké věnování od ní.
Dívka ztuhla.
Přívěsek byl položený pečlivě. Ne spadlý. Ne ztracený. Uložený.
A to znamenalo, že měl být nalezen.
Telefon zavibroval.
Zamrazilo ji. Zpráva od detektiva.
„Jste uvnitř?“
Rychle psala:
„Ano. Co se tu děje?“
Tři tečky… psal odpověď…
„Utečte. Někdo tam je.“
To byla ta chvíle, kdy se podlaha pod ní znovu prohnula strachem. Najednou slyšela kroky. Ne její. Ne ozvěnu.
Skutečné kroky.
Těžké, vědomé, pomalé.
Někdo byl ve stejné budově.
Zhasla telefon, instinktivně, tiše. Otočila se, snažila se dýchat zhluboka. Kroky byly čím dál hlasitější, blížily se z tmavé chodby. A pak – tiché cinknutí kovu.
Jako by někdo držel klíče. Nebo nůž.
Utekla by, kdyby nebyla její zvědavost silnější než strach. Pomalu se přiblížila ke stěně, naklonila se a nahlédla do chodby.
A tam ho uviděla.
Její manžel.
Živého.
Stál tam, s batohem přes rameno, oblečený v pracovním oděvu, oči měl podlité únavou. Ale byl to on — živý, dýchající, reálný.
„Ty…?“ zašeptala.
Obrátil se na ni. Oči se mu rozšířily šokem. Jako by nečekal, že ji uvidí. Jako by doufal, že nikdy nepřijde.
„Neměla jsi být tady,“ řekl tiše. „Neměla ses to nikdy dozvědět.“
Pomalu vystoupil ze stínu.
„Co… co se tu děje? Ty žiješ? A detektiv…“
Zasmál se hořce.
„On není detektiv. Je můj bratr. Pracuje pro mě.“
Zavřelo se jí hrdlo. V hlavě se jí míchal šok, vztek, zrada.
„Já myslela… že máš milenku.“
„Nemám,“ řekl. „Nemám nikoho. Ale kdybys věděla pravdu… nikdy bys nechtěla zůstat.“
Jeho tvář potemněla.
„Já nepodvádím. Nikdy jsem nepodváděl. Ale už dlouho skrývám něco, co by tě zničilo víc než nevěra.“
Pomalu se otočil a ukázal na dveře na konci chodby.
„Podívej se tam. A pochopíš.“
Její srdce dunělo jako buben. Udělala krok, druhý, každý těžší než ten předchozí. Když otevřela dveře, nedýchala.
A to, co spatřila, nemělo nic společného ani s láskou, ani se zradou, ale s něčím temnějším.
Uvnitř malé místnosti byla nástěnka pokrytá fotografiemi.
Fotografiemi jí.
Od prvního dne manželství až po první práci. Základní škola. Její rodiče. Její nejlepší kamarádka. Lidé, které neznala, ale kteří s ní sdíleli stejná města v různých časech. Fotografie pořízené z dálky, ze skrytých míst.
Všechny spojené nitěmi. Obkroužkované obličeje. Texty, šipky, data.
„Co… to je?“ zašeptala.
Její manžel přistoupil blíž. S očima temnými jako noc.
„Tohle,“ řekl, „je důvod, proč jsem zmizel. A proč tě sem přivedli.“
„Oni?“ vydechla.
„Ano,“ odpověděl. „A teď, když jsi to viděla… nepustí nás pryč.“