Třetí zpráva přišla ve chvíli, kdy jsem se snažila popadnout dech. Šum hlasů kolem mě se ztratil, jako by někdo stáhl zvuk z reality. Už jsem skoro doufala, že jde jen o krutý žert, omyl, chyba v síti, nějaké přesměrování.

Ale třetí zpráva byla jiná.

Přišla s prodlevou. Dlouhou, bolestivou, jako by se někdo rozhodoval, zda ji vůbec poslat.

A pak se text objevil.

„To, co vidíš v rakvi… nejsem já.“

Nohy se mi podlomily. Musela jsem se chytit okraje stolu se svíčkami, aby se mi nepodlomila kolena. Přede mnou ležel zdobený, uzavřený dubový sarkofág, kolem něj smuteční květiny, fotografie mého manžela, kondolenční karty. Všichni tu byli, aby se s ním rozloučili.

Ale on mi právě napsal, že v něm neleží on.

Hlavou mi probleskly všechny momenty posledních dní. Jak rychle vše proběhlo. Jak rychle byl případ uzavřen. Jak málo otázek se vlastně položilo. Jak mě lékař ani nenechal vidět jeho tělo delší dobu — prý aby „mě uchránil před stresem“.

A pak věta, kterou jsem měla slyšet už tehdy a ignorovala jsem ji:

„Je lepší zavřít rakev. Není to hezké.“

Jenže najednou to nedávalo žádný smysl.

S třesoucími se prsty jsem klikla na odpověď. Napsala jsem jedinou větu:

„Kdo jsi?“

Tři tečky, jako by někdo psal. A pak…

„On.“

Ticho. V uších mi hučelo. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem myslela, že omdlím.

Stáhla jsem ruku, aby telefon nikdo neviděl. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Lidé se smutně dívali na květiny, na rakev, na mého syna, který utíral tvář své ženě. Všechno vypadalo normálně.

Jenže nic normálního už nebylo.

Telefon znovu zapípal.

„Tělo, které tam leží, je něčí jiný člověk. Najdi moje auto. Je v lese.“

Zamrazilo mě. Skoro jsem přestala dýchat.

Auto. Les.

Začaly se mi vybavovat útržky vzpomínek. Můj manžel měl vždy ve zvyku volat, když byl na cestě. Ten den — den, kdy zemřel — nezavolal. Jen mi poslal krátkou zprávu, že jede domů dřív.

Ale domů nikdy nedojel.

Policie řekla, že se zhroutil v práci. Že ho odvezli rovnou do nemocnice. Že to byl infarkt.

Jenže proč mi neumožnili vidět tělo před převozem do márnice?

Proč všechno proběhlo tak rychle?

A proč mi teď někdo píše z jeho čísla?

Další zpráva.

„Oni tam teď jedou. Utíkej.“

Moje oči se prudce stočily k synovi a jeho ženě. Když zaznamenali můj pohled, oba rychle sklopili oči, jako by nechtěli, abych z nich něco vyčetla.

V tu chvíli se mi zježily všechny chloupky na těle.

Zazvonil mi telefon.

Tentokrát ne zpráva. Hovor. Stejné číslo. Jeho číslo.

Srdce mi málem vyskočilo z hrudi.

Všichni kolem mě ztichli, protože zvonění na pohřbu zní jako něco zakázaného, téměř rouhavého.

Stiskla jsem odmítnutí. Neměla jsem odvahu to zvednout.

O pět vteřin později přišla zpráva.

„Zdvihni to. Nemáme čas.“

Stejně jako když člověka zasáhne hrom, moje prsty se pohnuly samy. Přijala jsem hovor a přitiskla mobil k uchu.

Dýchání.

Jediné, co jsem slyšela, bylo hluboké, těžké dýchání. Ne robotické, ne zkreslené. Lidské. Živé.

„Haló?“ zašeptala jsem. „Kdo jste?“

Chvilka ticha. A pak…

„Udělej přesně to, co řeknu,“ ozval se hlas. „Prosím. Je to otázka života a smrti.“

Byl to jeho hlas.

Poznala bych ho mezi tisícem jiných. Ten tón, to zpomalování konce vět, to oddechnutí před souvětím. Nebyl to nahraný hlas. Nebyla to imitace.

Byl to on.

„Nemůžu mluvit dlouho,“ pokračoval. „Někdo to poslouchá. Poslouchají všechno. Utíkej z pohřbu. Teď. A nesmí tě vidět tvůj syn.“

Podlomila se mi kolena. Rychle jsem se rozhlédla. Syn stál pár metrů ode mě — a bez mrknutí oka mě sledoval.

Manželův hlas v telefonu zesílil, přesto šeptal:

„Tam, kde je moje auto, najdeš pravdu. A uvidíš, kdo mě zradil.“

Zadívala jsem se synovi do očí.

V ten jediný okamžik jsem pochopila, že můj svět se rozpadl.

A další slova, která manžel řekl do telefonu těsně předtím, než hovor přestal, mi rozdrtila poslední kousek jistoty.

„To oni mě chtěli mrtvého. A teď chtějí i tebe.“

Spojení se přerušilo.

Hudba na pohřbu dohrála.

A já jsem si uvědomila, že jestli tu zůstanu, možná už se nikdy nedostanu živá pryč.