Luxusní sídlo na okraji města žilo toho večera vlastním životem. Na střeše, kde byl obrovský infinity bazén s výhledem na panorama, hrála hlasitá hudba. Zlaté světelné řetězy se odrážely na hladině vody jako tisíc malých sluncí. Ariana, jediná dcera miliardáře Hollanda, stála uprostřed všeho toho pozlátka – krásná, sebestředná, obklopená skupinou dívek, které jí byly spíš publikum než přítelkyně.

Byly vychované v přesvědčení, že pravidla platí jen pro ostatní. Že svět je jejich hřiště a lidé okolo jsou jen kulisy. Pily šampaňské, smály se na celé patro a předháněly se v tom, která z nich zveřejní extravagantnější video.

Marta, služebná, která v domě pracovala téměř deset let, byla zvyklá na jejich chování. Přivykla posměškům, rozkazům i tomu, že ji nikdo neoslovoval jménem. Přesto vždy svou práci dělala poctivě: starala se o dům, pomáhala s přípravou jídel, chodila tiše mezi hosty s tácem nápojů, jako by byla neviditelná.

Ariana však měla toho večera chuť předvést se.

„Marto,“ zavolala zpívavým hlasem, zatímco služebná pokorně přicházela s tácem. „Přinesla jsi to pozdě. Zase.“

„Promiňte,“ odpověděla tiše.

To jediné slovo spustilo směsice smíchu.

Jedna z dívek vyjekla: „Ariana, pojď, ukaž jí, jak se bavíme my, ne?“

Ariana kývla jako královna, která přijala návrh svého dvora.

„Pojď si s námi zaplavat!“ zvolala hlasitě, aby se pobavilo také publikum.

Marta ztuhla. Byla už u bazénu několikrát při úklidu, ale nikdy nevkročila dovnitř.

„Ne… prosím, ne. Neumím plavat,“ špitla.

Ariana se usmála tím zvláštním způsobem, který se objevuje na tvářích lidí, když cítí moc nad někým slabším.

„Neumíš? Tak se to nauč. Teď.”

A dřív než Marta stihla ustoupit, Ariana do ní prudce strčila. Voda vystříkla, tác s nápoji se rozletěl vzduchem a dopadl na dlažbu.

Marta se topila. Držela se okraje, lapala po dechu, oči široké strachem. Panika jí svírala hrudník, ruce klouzaly po mokrém okraji bazénu. Ariana a její kamarádky stáli pár kroků dál a smály se. Jedna dokonce natáčela, aby měla „dokonalý virální moment“.

Marta se několikrát potopila, pokaždé vyplula o něco slabší. Její dech byl přerývaný, křik se měnil v šepot. Dívky se bavily dál.

A pak to přišlo.

Nečekaně, rychle, jako něco, co se vyřítí z temnoty.

Ariana, která stála nejblíže kraji bazénu, udělala prudký krok vzad, aby ustoupila kapce vody… a přesně ve chvíli, kdy to udělala, se ozval zvuk, který nikdo z nich předtím neslyšel.

Suché, ostré prasknutí.

Dlaždice pod její nohou povolila.

Střešní plochy starého domu byly před měsícem hlášeny jako nestabilní. Ignorovaly to. Opravy byly plánovány na příští týden. Ariana o tom věděla, otec to říkal u snídaně. Jenže – jako obvykle – neposlouchala.

Kousek okraje střechy se odlomil.

A Ariana zmizela.

Nikdo ani nestačil vykřiknout. Spadla přímo do hlubší části bazénu, hlavu udeřila o hladinu tak silně, že se na okamžik přestala hýbat. Její kamarádky ztuhly. Telefon jedné z nich dopadl do vody.

První, kdo se vzpamatoval, nebyly ony. Nebyla to žádná ze slečen, které celé roky tvrdily, že jsou Arianiny nejlepší přítelkyně.

Byla to Marta.

Ta, kterou před chvilkou ponižovaly. Ta, která neuměla plavat. Ta, která si právě bojovala o vlastní život.

Přesto se nadechla, překonala strach, pustila okraj a vrhla se směrem k Arianině bezvládnému tělu. Voda jí stříkala do očí, každý pohyb byl jako zápas s vlastní panikou, ale plavala.

Dívky na okraji křičely, jedna brečela, další se zmateně rozhlížela po někom, kdo by mohl pomoci. Ale Marta, ač sama skoro tonula, se dostala k Arianě a snažila se ji otočit na záda.

Poprvé v životě se služebná dotkla dědičky, aniž by to bylo jen předání ručníku nebo sklenice. Teď ji držela za ramena a snažila se ji udržet nad vodou.

Záchrana trvala několik nekonečných vteřin. Nakonec se jim podařilo dostat k okraji a Marta zatlačila Arianino tělo nahoru. Dvě z dívek ji vytáhly ven – třesoucí se, promáčenou, ale živou.

A když Arianiny oči konečně slabě zamrkaly, první pohled, který spatřila, nebyl ten jejích přítelkyň.

Byl to pohled Marty. Ustrašený, promočený, ale upřímně starostlivý.

Ariana pochopila všechno najednou.

Pochopila, že její „kamarádky“ jen stály a křičely. A že jediná osoba, kterou celý život přehlížela, zachránila její život. Žena, kterou neznala jménem, kterou posílala uklízet každé drobné smítko, kterou ponižovala před ostatními.

Služebná, kterou strčila do vody.

Najednou v jejích očích nebylo opovržení. Nebyla tam pýcha. Byla tam hanba – hluboká, bolestivá, pálivá hanba, kterou nic neumlčí.

Dívky kolem mlčely. Nikdo už netočil videa.

Ariana vstala, třásly se jí nohy, ale přesto udělala krok k Martě.

„Omlouvám se,“ hlesla. Slova, která by ještě před minutou nedokázala ani vyslovit.

Marta jen tiše kývla a odvrátila pohled.

V ten moment Ariana pochopila, že některé věci nelze vrátit zpět. Že někdy stačí jediná vteřina, aby se člově