Pracuji jako zdravotní sestra už deset let a v nemocnici jsem viděla mnoho bolestí, zázraků, lidské krutosti i laskavosti. Ale některé příběhy se navždy zapíšou do paměti. Jedním z nich je příběh staré paní Marie a muže, který jí nosil květiny.

Paní Marie byla jednou z těch pacientek, které si zdravotníci zamilují. Bylo jí sedmdesát, diagnóza nemilosrdná. Lékaři jí dávali měsíc života. Tělo sláblo, ale duše zůstávala silná. Nepřestávala se usmívat. Každý den mi nabídla čokoládu, každého se snažila povzbudit, jako by byla ona tou pečující osobou a ne my. Její pokoj vždy voněl čistotou, levandulí a… květinami.

Květiny byly zvláštní kapitolou. Každý den, bez jediného vynechání, za ní přišel muž přibližně stejného věku. Nikdy nepřišel pozdě, nikdy nevynechal. Vždy držel jinou kytici – jednou růže, podruhé tulipány, jindy obyčejné sedmikrásky svázané stuhou. Když vstoupil do pokoje, Marie rozkvetla jako dítě, které dostalo vysněnou hračku. Natáhla k němu roztřesené ruce a s úsměvem květiny přijala.

Ale to, co mě udivovalo nejvíc, byla jejich konverzace. Trvala sotva pár minut. Muž něco jemně řekl, pohladil ji po rameni a odešel. Nikdy si nesedl, nikdy se nezdržel. Nikdy nepřinesl nic jiného než květiny a pár laskavých slov.

Čím déle jsem to pozorovala, tím víc mě to vrtalo hlavou. Nebyl její manžel, to jsem věděla jistě. Nechodily za ní už roky žádné rodinné návštěvy, kromě vzdálené neteře. A on rozhodně nebyl ani příbuzný. A přesto — ta pravidelnost, ta starost, ty květiny… to nebyl vztah náhodný.

Jednoho dne, když zrovna uklízel její prázdnou vázu, jsem se odhodlala a zeptala se:

„Promiňte, že se ptám… ale proč jí nosíte květiny každý den? Vím, že nejste její manžel.“

Muž ztuhl. Chvíli se díval do prázdné vázy, jako by v ní hledal odvahu. Pak se mu oči zaleskly slzami. Když promluvil, jeho hlas byl tichý, rozechvělý, nesl v sobě roky bolesti.

„Ne, nejsem její manžel,“ řekl. „Mám ženu. A přesto… sem musím chodit.“

Odmlčel se. Čekala jsem.

Nakonec pokračoval:

„Ona o tom neví, ale já jsem jí před čtyřiceti lety slíbil, že jí budu nosit květiny. Že nikdy nepřestanu.“

Zamrazilo mě.
„Slíbil jste to jí? Ale proč? Co se mezi vámi stalo?“

Muž se opřel o rám dveří, jako by ho tíha vzpomínek nutila opřít se, aby vůbec unesl řečené.

„Byli jsme sousedé. Ona byla vdaná. Já taky. Nikdy jsme spolu nic neměli. Ale… miloval jsem ji celý život.“
Zvedl oči ke mně.
„A ona to věděla.“

Jeho hlas se zlomil.

„Jednou mi řekla, že má ráda květiny, ale že jí je manžel nikdy nenosí. Přinesl jsem jí tehdy malou kytici sedmikrásek. Poděkovala a řekla, že kdyby mohla, přála by si dostávat květiny každý den. Ale že ten její muž…“
Smutně se pousmál.
„Je to složité.“

Pak přiložil ruku k hrudi.
„A já jsem jí řekl: ‚Ať se stane cokoli, dokud budu naživu a dokud ty budeš, budu ti nosit květiny každý den.‘ Tehdy se tomu smála. Nevěřila mi.“

Zhluboka se nadechl, jako by bojoval s bolestí, která se vrátila po desetiletích.

„Když se přestěhovala, myslel jsem, že ji už nikdy neuvidím. Ale osud je zvláštní. Našel jsem ji tady — po všech těch letech. Sama. Zapomenutá. A když jsem ji viděl… poznala mě.“

Jeho hlas byl téměř šeptem.

„A řekla: ‚Ty jsi přišel? Pořád nosíš květiny?‘ A já odpověděl: ‚Ano. Dokud dýchám.‘“

Nedokázala jsem nic říct. Jen jsem stála a poslouchala jeho tichý příběh o lásce, která nebyla nikdy naplněná, ale přesto přežila celé životy.

Potom dodal něco, co mě definitivně dojalo:

„Nevím, jak dlouho tu bude. Možná týden. Možná měsíc. Ale já splním, co jsem slíbil — až do posledního dne.“

Od té chvíle jsem ho vnímala jinak. Už to nebyl cizinec. Byl to muž, který dokázal milovat hluboko, tiše, věrně — bez nároků, bez očekávání, bez naděje na oplátku.

A když paní Marie o několik týdnů později zemřela, byl to on, kdo položil její poslední kytici na noční stolek.

Kytici sedmikrásek — úplně stejných, jako ty první, které jí kdysi donesl jako mladý muž.