Byl to dlouhý den a já jsem si jen přál dostat se domů, dát si horkou sprchu a konečně si odpočinout. Déšť přestal teprve před pár minutami, ale asfalt se stále vlhkě leskl a tenká mlha se vznášela po silnici v měkkých závojích. Moje světlomety prořezávaly tmu, ale zůstal ten znepokojivý pocit, že les pohlcuje silnici a absorbuje každý paprsek světla.

Byl jsem sám. Nebo jsem si to alespoň myslel.

Když se silnice mírně stáčela, najednou jsem uviděl na zemi něco jasného. Nebylo to zvíře, ani větev, ale malý, podivně tvarovaný předmět, který se v tomto opuštěném prostředí zdál být naprosto nepatřičný. Instinktivně jsem zabrzdil. Auto se trhlo, pneumatiky krátce proklouzly po vlhkém asfaltu, než se zastavilo.

Následoval krátký okamžik úplného ticha. Poslouchal jsem. Žádný zvuk motoru, kromě tichého praskání chladnoucího kovu. Žádný vítr, žádné zvířecí zvuky. Jen můj vlastní dech, najednou mnohem hlasitější než obvykle.

Vystoupila jsem.

Vzduch venku byl chladný a voněl po vlhkém listí. Mé kroky se v tichu podivně ozývaly. Jak jsem se k předmětu přiblížila, uvědomila jsem si, že je to panenka. Stará panenka, vysoká asi dvacet centimetrů, s bledým obličejem, tmavými vlasy a podivně čirýma skleněnýma očima. Její překvapivě čistý stav mě okamžitě zmátl. Byla deštivá noc, a přesto tam ležela, jako by ji někdo právě položil.

Klekla jsem si a podívala se pozorněji. Oblečení bylo staromódní, jako by z minulé doby. Malý modrý látkový kabát, pod ním potrhané šaty, drobné botičky s olupující se barvou. A přesto – žádná špína, žádná hlína, žádná voda. Jako by se o panenku pečlivě starali, i když ležela uprostřed lesní cesty.

Natáhla jsem se, abych ji zvedla.

V okamžiku, kdy se mé prsty dotkly látky, jsem cítila, jak ve mně roste zvláštní ztuhlost. Ne ze strachu, ale z jakéhosi instinktivního odporu. Pomalu jsem zvedl panenku a v okamžiku, kdy se odlepila od země, se stalo něco, z čeho mi srdce poskočilo.

Panenka se pohnula.

Její ruce se zachvěly. Ne moc, ale dost na to, aby se každý normální člověk odtrhl. Málem jsem ji v šoku hodil na zem, ale ona prostě znovu ležela nehybně, jako by se nic nestalo. Moje mysl okamžitě bojovala s tím, co jsem právě viděl. Mohl to být reflex? Nitka? Poryv větru? Záškub svalu v ruce?

Ale nebyl žádný vítr. A nebyla tam žádná nit.

Pomalu jsem se postavil. Něco v atmosféře se změnilo. Les nebyl jen tichý, byl nepřirozeně tichý. Najednou jsem měl pocit, že už nejsem sám – ne proto, že by někdo byl přede mnou, ale proto, že někdo stál za mnou.

Byl to pálení v zádech, ten instinktivní, starodávný varovný signál, který každý zná, když ho někdo sleduje ze stínů. Neotočil jsem se hned. Možná ze strachu, možná z absurdní naděje, že to není nic jiného než moje fantazie.

Nakonec jsem se donutil otočit.

Ale za mnou nic nebylo. Jen prázdná, tmavá ulice, mizející v mlze na obě strany. Stál jsem sám, uprostřed noci, s panenkou u nohou a pocitem, že mě z dálky sleduje něco neviditelného.

Chtěl jsem se vrátit do auta, ale než jsem stačil udělat krok, všiml jsem si něčeho znepokojivého. Poloha panenky se změnila. Ne o moc – ale její hlava byla teď mírně natočená na stranu, jako by se na mě dívala. Před chvílí jsem ji položil; to jsem si jasně pamatoval.

Na okamžik jsem ztuhl. Neměl jsem žádné logické vysvětlení a to bylo to nejznepokojivější. Můj instinkt na mě křičel, abych okamžitě odešel, ale zvědavost a pochybnosti mě zadržely.