Jeden z policistů stál nad bedýnkou a držel v ruce rajče. Bylo téměř dokonalé – kulaté, bez jediné vady, hladké jako z reklamního plakátu. A právě ta dokonalost ho zarazila.

„Zadržte ji. Hned teď,“ zopakoval tvrdě.

Stařenka zbledla jako papír. Oči se jí rozšířily, ale ne jako u nevinného člověka – spíš jako u někoho, komu právě spadl maskovací závoj. Její ruce se roztřásly, ale nic neříkala.

„Co se stalo?“ zeptal se druhý policista zmateně.

Jeho kolega opatrně roztrhl slupku rajčete. A to, co z něj vyteklo, nebyla šťáva.

Rajče se rozevřelo jako prasklý balónek. Místo dužiny se z něj vysypal jemný, šedý prášek. Uvnitř nebyla semínka – jen dutina vyplněná látkou, která vypadala jako drcený beton nebo cement.

Ale uprostřed prášku leželo cosi malého, kovového. Kulaté, lesklé.

„Proboha,“ šeptl policista. „Tohle není zelenina.“

Nadzvedl předmět mezi prsty. Byl to kovový váleček o velikosti vlašského ořechu. Na první pohled nenápadný – dokud neotočil prsty a nezaregistroval malé světélko, které na něm nepravidelně problikávalo.

„Je to… nějaké zařízení?“ hlesl druhý policista.

„Něco jako sledovací čip. Nebo vysílač,“ řekl první. „Tohle je zakázaný materiál.“

Stařenka couvla, hlavou kroutila, ruce pevně u těla. „To není moje! Já jen… já jen…“

Její hlas se třásl, ale už ne jako hlas chudé ženy v nouzi. Spíš jako někoho, kdo ví, že se blíží konec.

Policista vzal z bedýnky mrkev. Na první pohled vypadala normálně. Jenže když ji přelomil, uvnitř byla dutá – vycpaná stejným šedým práškem a drobnými, pečlivě zabalenými komponenty. Každý kus zeleniny byl dokonalá skořápka. Každý obsahoval něco jiného: mikrotranzistory, tenké anténky, malinké skleněné kapsle, které připomínaly chemické ampule.

„Zadržte ji. Teď!“ zopakoval policista už bez pochyb.

Stařena se pokusila utéct. Překvapivě rychle na svůj věk. Ale nestačila doběhnout ani k rohu ulice – policisté ji chytili během několika vteřin. Křičela, bránila se, snažila se vyrvat ruce, ale bez šance.

„To není moje! Já jen prodávám zeleninu! Pomáhám synovi! On je nemocný, nemocný!“ volala hystericky, ale její hlas se třásl ne strachem – spíš zlostí.

„Babičko,“ řekl starší policista přísně, „kde jste tu zeleninu vzala?“

Neodpověděla.

Důkladná prohlídka bedýnky všechno potvrdila: rajčata, mrkev, okurky – uvnitř duté, každý kus pečlivě přetvořený v nosič nelegálních technologií. Někdo vytvořil dokonalou distribuční masku. Nikdo by si nevšiml. Nikdo by neotevřel „zeleninu“. Stačilo je předat dál.

A stařenka byla jen venkovní „prodejce“.

Ale její napětí, její strach, rychlé odmítání – to vše naznačovalo, že nebyla pouhá oběť. Ona věděla, co prodává.

„Kdo je váš dodavatel?“ zeptal se policista tvrdě.

Mlčela.

„Můžeme to udělat jednoduše – nebo velmi složitě,“ varoval ho jeho kolega. „Řekněte nám pravdu.“

Stařena se zhluboka nadechla. Oči se jí na okamžik zalily slzami – ale nebyl to smutek. Byl to poražený vzdor.

„Já nikoho neprozradím,“ řekla nakonec. „Tohle všechno tu bylo dřív, než jste se vůbec narodili. A bude to tady dál. Myslíte si, že mě zajímá, co uděláte se starou ženskou? Dělejte si, co chcete.“

Její hlas už nebyl slabý nebo ustaraný. Byl ostrý. Téměř arogantní.

Policisté se na sebe podívali. A v tu chvíli pochopili, že před sebou nemají ubohou babičku v nouzi. Před sebou měli člověka, který léta pracoval jako nenápadný prostředník – nenápadná tvář ve velké organizaci.

Zatímco ji vedli k autu, zvedl se vítr a rozházel lehké igelitové sáčky, které ležely kolem. Všechno se zdálo obyčejné – až na to, že na dně bedýnky našli ještě jeden kus zeleniny, který se od ostatních lišil.

Šlo o odporně velkou okurku, pečlivě obalenou vrstvou vosku. Když ji rozřezali, našli uvnitř malé pouzdro se sejmutým čárovým kódem a zakódovanou bankovní kartou na jméno:

„Věra J.“

Stejné jméno, které bylo na občance ženy, kterou právě zatkli.

Ale karta byla aktivní. A přístup měla jen ona.

Policista si ji prohlížel v rukavici. „Takže… tohle není práce pro někoho jiného,“ řekl pomalu. „Ona si za tohle nechávala platit přímo.“

A nejen to.

Pod kartou byla vložena malá složená účtenka. Na té stálo rukou psané datum – dnešní.

A jedna věta:

„Poslední zásilka. Pokud selžeš, budeš nahrazena.“

Policista polkl. Už to nebyl obyčejný případ. Nebyla to stará žena v nouzi. Nebyla to jen nelegální zelenina.

Byla to malá část mnohem většího mechanismu. Něčeho, co teprve čekalo na odhalení.

A ulice, na které stála, byla jen začátek.