Den se nelišil od všech ostatních. Dívka pomalu šla ze školy domů, stejnou trasou, kterou už stokrát předtím. Batoh měla přehozený přes rameno a uvnitř tiše cinkaly sešity. Už z dálky viděla jejich dům, ten tichý, přízemní dům, který jí vždycky dodával klid, jakmile vstoupila do brány.
Tentokrát na ni však u dveří čekalo něco zvláštního.
Vytáhla klíč, jako každé odpoledne. Klíč dokonale zapadl do zámku a zasunul se dovnitř tak hladce jako vždy. Ale když jím otočila, ucítila zvláštní odpor. Zámek necvakl, nepohnul se. Zkusila to znovu a pak znovu. Klíč se otočil, ale dveře se neotevřely.
Dívka se zamračila. Možná se zámek zasekl. Možná je ráno špatně zamkla. Nebylo na tom nic neobvyklého.
Alespoň ne zpočátku.
Zkusila ještě několikrát otočit klíčem, ale nic se nestalo. Dveře zůstaly nehybné, jako by se dům náhle stal cizím, jako by už nechtěl vpustit dovnitř své vlastní obyvatele.
Dívka se posadila na schody. Rozhodla se počkat. Její rodiče jistě brzy přijdou domů a dají to do pořádku. Mezitím se nad domem pomalu shromažďovaly mraky a první kapky deště chladně dopadaly na chodník. O pár okamžiků později se spustil liják. Dívka si držela batoh nad hlavou a snažila se chránit, ale kabát, svetr a pak i šaty promočily. Voda se jí hromadila v botách. Vlasy jí stékaly po obličeji.
Navzdory tomu se nepohnula.
Minuty se pomalu měnily v hodiny. Vítr hučel, déšť bubnoval a dům zůstával tmavý a tichý. Jako by tam nikdo nebydlel. Jako by se její domov vyprázdnil.
Když jí úplně prochladla, vytáhla telefon a zavolala matce. Slyšela zvonit telefon, ale nikdo to nezvedal. Další pokus. Nic. Potřetí odpověděla jen osamělá rytmika vyzvánění.
Dívce teď nebyla jen zima. V ní začalo růst něco jiného: strach. Dům byl vždy plný života. I když rodiče nebyli doma, topení bylo zapnuté, světla poblikávala, nebo alespoň ticho naplňovalo ticho tiché bzučení ledničky.
Ale teď nic. Ani jediný pruh světla pod okenicemi.
Ani stín, který by prošel mezi místnostmi.
Žádný hluk. Jen naprosté, tísnivé ticho.
Po chvíli se jí také vypnul telefon. Chlad pronikal hlouběji a hlouběji do kostí. Představa, že stráví celý večer venku, byla čím dál děsivější. Déšť neustával – sílil. Čekala další hodinu. Možná dvě. Její vnímání času bylo zcela zkreslené. Nakonec se rozhodla odejít. Jen na chvíli, pro případ, že by se rodiče do té doby vrátili domů a ona by našla otevřené dveře. Vstala, setřásla ze sebe vodu a pomalu šla po chodníku.
Ale sotva došla k bráně, uslyšela náhlý zvuk. Tiché, kovové cvaknutí. Otočila se. Dveře, které zůstávaly celé hodiny tvrdohlavě zavřené, se s vrzáním pomalu, velmi pomalu otevřely. Jako by právě v tu chvíli někdo otočil klikou zevnitř. Sevřelo se jí hrdlo. Nohy se jí začaly třást. Tma za dveřmi byla obrovská. Zaváhala, ale zvědavost a obavy ji přemohly. Vešla dovnitř a když šla chodbou za vchodem, najednou si něco uvědomila. Tma nebyla náhoda. V domě nebyl žádný výpadek proudu. Vypínače fungovaly. Ale někdo zevnitř zhasl všechna světla. Ve vzduchu byl cítit tupý, dusivý zápach, který dívka hned nepoznala. Až když se vydala do obývacího pokoje a její oči si pomalu zvykaly na tmu, spatřila první detaily. Židle byly převrácené. Koberec byl zmačkaný. Polštáře z pohovky byly na podlaze. Rozbité sklo na konferenčním stolku.
A z kuchyně se třpytilo něco kovového.
Jako by všude byly známky boje nebo boje.
Dívce bilo srdce tak silně, že ji to bolelo v hrudi.
Mami… tati… kde jsi? – pomyslela si, ale z hrdla jí nevyšel žádný zvuk.
Pak se z hlubin domu ozval tichý zvuk.
Ani hlas. Ani krok.
Něco jiného.
Jako by uvnitř někdo zůstal. Někdo, kdo tam vůbec nepatřil.
A pak si uvědomila, že dveře nebyly zamčené, protože se zlomil klíč.
Byly zamčené, protože je někdo držel uvnitř.
Nebo se je někdo snažil udržet venku.
Když konečně uviděla, co – nebo kdo – se pohybuje ve tmě, strach přemohl všechno. Hranice mezi dětstvím a drsnou realitou v okamžiku zmizela.
A ten okamžik se jí navždy vryl do paměti.