Začali jsme se připravovat na svatbu. Nic okázalého – jen komorní obřad, pár nejbližších, příjemná hudba, dobré jídlo a úsměvy. Vybrali jsme útulnou restauraci s výhledem na řeku, našli milého moderátora a objednali fotografa, který dokázal zachytit momenty s duší. Cítila jsem se znovu mladá, snad poprvé po dlouhých letech opravdu šťastná.

Nejtěžší ale bylo říct to dětem. Věděla jsem, že to nebude jednoduché. Moje dcera i syn se po smrti jejich otce uzavřeli do sebe a vždy mě brali jako symbol stability – člověka, který už nebude chtít měnit svůj život. Ale já jsem se změnila. Cítila jsem, že po letech osamění si zasloužím být znovu milována.

Ten den jsem připravila stůl. Na ubrus jsem položila jejich oblíbené pokrmy: svíčkovou, domácí koláče, čaj s medem. Chtěla jsem, aby všechno bylo jako dřív, když byli malí a smáli se u stolu. Seděla jsem, čekala a srdce mi tlouklo až v krku.

Když přišli, zářila jsem. „Děti, musím vám něco říct,“ začala jsem. „Zamilovala jsem se.“
Nejdřív se usmáli. Mysleli si, že žertuji. Ale když jsem dodala: „Budeme se brát,“ úsměvy jim zamrzly na tvářích.

„Mami, prosím tě,“ řekl syn a položil příbor. „To nemyslíš vážně. V tomhle věku? Co ti to napadlo?“
Dcera se k němu přidala: „Neznáš ho dost dlouho. Určitě ti jen lichotí. Nechce tě… kvůli lásce.“

Cítila jsem, jak se mi v hrudi svírá. „Znám ho,“ řekla jsem tiše. „Znám ho víc, než si myslíte. Je laskavý, pozorný, a dívá se na mě tak, jak se na mě už roky nikdo nepodíval.“

Syn vstal od stolu. „Mami, nechci se hádat. Ale pokud si ho vezmeš, nechoď počítat s tím, že budeme u toho.“
Ta věta mě bodla víc než cokoliv jiného. Dívka, kterou jsem kdysi držela v náručí, a chlapec, který mi říkal, že mě nikdy neopustí – teď stáli proti mně, cizinci ve vlastním domě.

Když odešli, dlouho jsem seděla v tichu. Dívky na fotografiích na zdi se na mě dívaly, jako by mi chtěly dodat sílu. Uvědomila jsem si, že kdybych se rozhodovala podle ostatních, promarnila bych celý život. Tentokrát jsem to neudělala.

Další dny ubíhaly rychle. Přítel – můj snoubenec – viděl, že jsem smutná, ale nevyptával se. Jen mě držel za ruku, když jsme chodili po parku, a říkal: „Jednou to pochopí. A pokud ne, stejně si zasloužíš být šťastná.“

Den svatby přišel dřív, než jsem čekala. Bylo chladné, slunečné ráno. Restaurace byla nádherně ozdobená, hrála klavírní hudba a přítomní hosté se usmívali. Ale mé oči se pořád obracely ke dveřím – marně. Moje děti nepřišly.

Když zaznělo „ano“, cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy – ne ze smutku, ale z vděčnosti. Vděčnosti za to, že jsem se odvážila žít. Že jsem si dovolila být ženou, nejen matkou. Že jsem přijala lásku, i když svět říkal, že už na ni nemám věk.

Po obřadu jsme tančili pomalu, beze slov. A pak jsem zaslechla kroky. Otočila jsem se – a tam, ve dveřích, stály moje děti. Syn držel kytici, dcera kapesník. Dívali se na mě a já na ně. Chvíli jsme mlčeli, pak dcera přistoupila a zašeptala: „Promiň, mami. Měla jsi pravdu. Vypadáš šťastně.“

Objali jsme se. A já pochopila, že skutečná láska, ať už k dítěti nebo k partnerovi, nikdy nepřichází pozdě. Jen si musí člověk dovolit otevřít srdce – i když se ho svět snaží přesvědčit, že už je pozdě.

Ten den jsem se naučila, že štěstí nezná věk. A že i po šedesátce může člověk znovu milovat, snít a začínat.
Protože láska není otázkou let – ale odvahy.