Na hřbitově bylo ticho. Vítr jen občas zašustil větvemi stromů a v dálce bylo slyšet slabé zvonění. Před čerstvě udržovaným hrobem stál muž. Prsty se mu třásly, když hladil jméno vytesané do kamene: „Valentýn – navždy v našich srdcích.“ Od pohřbu uplynuly čtyři měsíce, ale bolest neustupovala. Chodil sem každý den, jako by se čas mohl vrátit a hrob se otevřel, aby se mu syn mohl znovu rozběhnout do náruče.

Pak se za ním ozval tenký hlas.

– Pane… nezlobte se… Včera si se mnou tento chlapec hrál míč.

Muž se pomalu otočil. Za ním stál malý chlapec asi deseti let v zaprášených botách a pevně svíral červený gumový míč. Na jeho tváři nebyl ani strach, ani hravá veselost – jen zmatek.

– Co jste to právě řekl? – zeptal se muž tiše.

– Že jsem si s tímto chlapcem včera hrál míč. V parku, za kostelem. – Byl to on, musel to být on – řeklo dítě a ukázalo hlavou na náhrobek.

Muž zpočátku nemohl mluvit. Krev mu stékala z obličeje.

– To je nemožné – zašeptal. – Můj syn… je mrtvý už čtyři měsíce.

Ale malý chlapec jen přikývl, jako by ho to nepřekvapilo.

– Vím, pane. Ale řekl, že chce jít domů.

Mužovi se sevřelo srdce. Chladný vzduch se náhle stal tíživým. Nevěřil v nadpřirozeno, nevěřil v příběhy, ale teď v něm něco zakolísalo.

– Kde přesně jsi ho viděl? – zeptal se.

– Pojď, ukážu ti to – řeklo dítě a vydalo se k lesu na okraji hřbitova.

Muž zaváhal a pak ho následoval. Nohy měl těžké, jako by se s každým krokem propadal do minulosti. Na konci cesty stála opuštěná lavička a vedle ní dvojče červeného míče – stejný typ, jaký dostal jeho syn k narozeninám. Muž si klekl a ruce se mu třásly, když ho zvedl. Míč byl mokrý, jako by ho někdo právě upustil.

„Byl tady,“ řekl chlapec. „Říkal, že jeho otec chodí na hřbitov každý den, ale neslyší mě, když na něj mluvím. Požádal mě, abych mu řekl, že ho nic nebolí a že jen chce, aby jeho otec přestal plakat.“

Mužovi se oči zalily slzami. V okamžiku ho zaplavila agónie uplynulých měsíců. Nemohl mluvit, jen se díval na míč a pak na dítě.

„Jak víš, že to byl on?“ zeptal se nakonec.

Chlapeček se usmál.

„Protože když se loučil, řekl, že se jmenuje Balint.“ A také to, že mu otec každé ráno nosí na hrob bílé květiny.

Muž to už nemohl vydržet. Poklekl na zem a nechal slzy konečně téct. Nikdy si nemyslel, že po smrti uslyší jméno svého syna ještě od někoho jiného – obzvlášť od dítěte, které ho nikdy nepoznalo.

Když vzhlédl, chlapec byl pryč. Zůstal jen míč a vedle něj malý kousek papíru, na kterém bylo dětským písmem napsáno:
„Otče, nedívej se dál. Jsem tady, kde začíná světlo.“

Muž tam dlouho seděl tiše. Slunce pomalu zapadalo za kopec a stíny lesa dopadaly na lavičku. Toho dne poprvé nepřinesl k hrobu žádné další květiny. Červený míč položil vedle kamene jen jako poslední vzkaz.

Následujícího dne si správce hřbitova s ​​překvapením všiml, že míč zmizel. Vedle hrobu však byly drobné stopy vedoucí k lesu – dětské stopy, začínající v rose a končící v nicotě.