Viktorie se toho rána vydala na služební cestu do sousedního města. Bylo krátce po deváté, silnice byla téměř prázdná a počasí příjemné. Neměla důvod spěchat. Přesto ji na okraji malé obce zastavila policejní hlídka.

Jeden z policistů vystoupil z vozu a pomalým krokem zamířil k jejímu autu. Byl to mohutný muž kolem padesáti let s nepříjemným výrazem a sebevědomým vystupováním. Na uniformě měl jmenovku Novotný.

„Dobrý den. Silniční kontrola. Řidičský průkaz a doklady od vozidla,“ oznámil stroze.

Viktorie otevřela okénko a bez námitek mu podala požadované dokumenty.

„Kam jedete?“ zeptal se.

„Do Brna. Mám pracovní schůzku.“

Policista si doklady prohlížel déle, než bylo nutné. Několikrát se podíval na její fotografii, potom na ni a nakonec znovu na průkaz.

„Víte, proč jsme vás zastavili?“

„To bych se ráda dozvěděla od vás.“

„Jela jste příliš rychle.“

„Podle jakého měření?“

Muž se zamračil.

„Vy budete asi hodně chytrá, co?“

„Jen se ptám na důvod kontroly.“

Policista odešel k služebnímu vozu. Jeho kolega zůstal sedět uvnitř a pozoroval situaci přes čelní sklo. Po několika minutách se první policista vrátil.

„Takže, slečno, máte nějaký problém s policií?“

„Nemám. Pokud jsem porušila předpisy, samozřejmě přijmu odpovědnost.“

Muž se znovu podíval na její doklady a pak je položil na okraj otevřeného okénka.

„Víte co? Mohli bychom to vyřešit i jinak. Jste sympatická. Co kdybyste mě pozvala na kávu? Vyměnili bychom si čísla a třeba bychom se někdy viděli.“

Viktorie na něj překvapeně pohlédla.

„Děkuji, ale nemám zájem.“

„Tak to je škoda. Člověk se snaží být příjemný a vy se tváříte, jako bych vám něco udělal.“

„Jste policista při výkonu služby. Očekávám, že se budete věnovat kontrole.“

Jeho výraz se okamžitě změnil.

„Vy mi budete říkat, co mám dělat?“

„Ne. Jen odmítám vaše osobní návrhy.“

Policista se naklonil k okénku.

„Tak se podíváme, jak daleko dojedete bez řidičáku!“

Viktorie ještě nestačila odpovědět, když muž prudce vytáhl její řidičský průkaz z ruky. Před jejíma očima ho přehnul a roztrhl na několik kusů.

Potom jednotlivé části hodil na sedadlo spolujezdce.

„A teď můžete pokračovat. Jestli se odvážíte.“

Na okamžik zavládlo naprosté ticho.

Viktorie se podívala na roztrhaný doklad. Potom zvedla oči k policistovi. Neplakala, nekřičela ani se nesnažila hádat.

Jen se klidně zeptala:

„Můžu se vás zeptat, jestli jste si právě uvědomil, co jste udělal?“

Muž se zasmál.

„Cože? Chcete mě snad poučovat?“

„Ne. Jen si chci ověřit, že jste jednal vědomě.“

„Já rozhoduji, co se tady bude dít.“

Viktorie pomalu zavřela okénko a otevřela přihrádku před spolujezdcem. Policista si myslel, že hledá další doklady nebo telefon, aby zavolala pomoc.

Místo toho vytáhla černou koženou složku.

Otevřela ji a ukázala mu služební průkaz.

Policista se na něj podíval. Nejdříve jen letmo, ale potom se jeho oči zastavily na označení instituce.

Státní zastupitelství.

Pod fotografií bylo její jméno a pracovní zařazení.

„Co to má znamenat?“ zeptal se nejistě.

„Jmenuji se Viktorie Dvořáková. Pracuji jako vyšetřovatelka pověřená shromažďováním podkladů pro státní zastupitelství v případech podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby.“

Policista zbledl.

„To… to je nějaký vtip?“

„Není.“

Viktorie vytáhla ještě jeden dokument.

„Už několik týdnů prověřujeme opakované stížnosti na nevhodné chování policistů při silničních kontrolách v tomto úseku. Objevila se svědectví o neoprávněných pokutách, vyhrožování řidičům a také o požadování osobních schůzek výměnou za údajné vyřešení přestupků.“

Policista udělal krok dozadu.

„Já nevím, o čem mluvíte.“

„To se ještě uvidí. Právě jste však před svědkem zničil úřední doklad, aniž byste měl jakýkoliv zákonný důvod.“

Muž se nervózně podíval směrem ke služebnímu autu. Jeho kolega mezitím vystoupil a začal se přibližovat.

„Co se tady děje?“ zeptal se.

„Nic,“ vyhrkl Novotný. „Jen nedorozumění.“

Viktorie se otočila k druhému policistovi.

„Jsem Viktorie Dvořáková. Váš kolega mi právě zničil řidičský průkaz. Žádám vás, abyste zajistil místo události a zaznamenal, co se stalo.“

Mladší policista se podíval na roztrhané kusy dokladu na sedadle. Potom se obrátil na svého kolegu.

„To jste opravdu udělal?“

Novotný neodpověděl.

„Sundejte si ruku z opasku a zůstaňte na místě,“ řekla Viktorie klidně. „Nikdo vás z ničeho neobviňuje bez prověření. Ale od této chvíle musí být všechno řádně zaznamenáno.“

Novotný se pokusil situaci obrátit.

„Víte, kolik mám odsloužených let? Já jsem tady dvacet let! Znám všechny nadřízené. Myslíte si, že mi někdo uvěří nějaké ženské?“

Viktorie se na něj podívala.

„Právě takové věty často vysvětlují, proč se lidé bojí podávat stížnosti.“

Potom vytáhla telefon a zavolala svému nadřízenému. Stručně popsala průběh kontroly, uvedla místo a požádala o zajištění záznamů z policejního vozidla i dalších dostupných kamer.

Během hovoru se u