Už čtyři dny připomínalo luxusní sídlo rodiny Morettiových soukromou nemocnici. Na chodbách se střídali lékaři, zdravotní sestry a členové ochranky. Všude panovalo napětí a nikdo si nedovolil mluvit hlasitěji, než bylo nezbytně nutné.

V největší ložnici ležel pětatřicetiletý Adrian Moretti, muž, jehož jméno vyvolávalo strach v celém městě. Byl hlavou mocné rodiny, která po desetiletí ovládala rozsáhlou síť podniků a měla kontakty na nejvlivnější lidi v zemi.

Před několika dny jeho luxusní automobil explodoval krátce poté, co opustil soukromou restauraci. Adrian přežil jen díky tomu, že ho jeho řidič okamžitě vytáhl z hořícího vraku. Utrpěl však vážná zranění a upadl do bezvědomí.

Rodina přivezla do sídla nejlepší specialisty. Dvanáct lékařů se střídalo u jeho lůžka. Provedli řadu vyšetření, kontrolovali výsledky laboratorních testů a měnili léčbu podle aktuálního stavu.

Přesto se Adrian každým dnem zhoršoval.

Jeho krevní tlak nebezpečně kolísal, srdeční činnost byla nepravidelná a některé orgány přestávaly správně fungovat. Lékaři nedokázali pochopit, proč pacient nereaguje na léčbu tak, jak očekávali.

„Udělali jsme všechno, co bylo v našich silách,“ řekl jednoho večera hlavní lékař doktor Riccardo Bellini Adrianovu mladšímu bratrovi Matteovi. „Pokud se jeho stav nezlepší, nemusí přežít další noc.“

Matteo udeřil pěstí do zdi.

„Tak přiveďte dalšího specialistu! Zaplatím, kolik budete chtít!“

„Nejde o peníze. Potřebujeme zjistit, proč jeho organismus tak prudce reaguje.“

Matteo se na něj podíval s výrazem plným vzteku.

„Tak to zjistěte.“

Mezi zaměstnanci sídla pracovala také dvaadvacetiletá Sofia. Byla obyčejnou uklízečkou, která pocházela z chudé rodiny a práci u Morettiových přijala teprve před několika měsíci. Většinu času trávila v kuchyni, na chodbách a v pokojích, kam ostatní zaměstnanci příliš často nechodili.

S Adrianem se osobně téměř nesetkala. Věděla jen, že je to nebezpečný muž, kterému se nikdo neodvažuje odporovat.

Přesto ji jeho stav znepokojoval. Každý den viděla, jak jeho matka sedí před ložnicí a tiše pláče. Byla to starší žena, která se od chvíle nehody téměř nedotkla jídla.

Sofia jí několikrát přinesla čaj a čisté ručníky. Jednou ji dokonce zaslechla, jak šeptá:

„Adriane, prosím, nevzdávej to. Už jsem ztratila tvého otce. Nemůžu přijít i o tebe.“

Toho osudného odpoledne dostala Sofia za úkol uklidit chodbu vedoucí k Adrianově ložnici. V pokoji se právě střídali lékaři a zdravotní sestry, takže zaměstnanci museli postupovat rychle a tiše.

Když vynášela odpadky, všimla si malé skleněné ampulky ukryté mezi použitými ubrousky.

Nejdříve ji chtěla jednoduše vyhodit. Potom si však všimla, že na ampulce zůstala část štítku.

Zvedla ji proti světlu.

Na štítku bylo jméno látky, které jí připadalo povědomé.

Sofia několik sekund zírala na drobná písmena. Potom se jí začaly třást ruce.

Nebyla lékařka, ale před nástupem do práce několik měsíců pomáhala své matce v malé lékárně. Naučila se tam rozpoznávat základní označení některých léčiv a především věděla, že určitá látka může být při nesprávném použití mimořádně nebezpečná.

Podívala se na ampulku znovu.

Pak se rozběhla k lékařům.

„Pane doktore! Musíte se okamžitě podívat na něco, co jsem našla!“

Doktor Bellini právě vycházel z Adrianovy ložnice. Zastavil se a podrážděně se na ni podíval.

„Co se děje?“

„Našla jsem to v odpadkovém koši vedle jeho pokoje.“

Podala mu ampulku.

Lékař ji nejprve vzal bez většího zájmu. Jakmile si však přečetl štítek, jeho výraz se okamžitě změnil.

„Kde přesně jste to našla?“

„V koši u dveří do ložnice. Byla schovaná pod ubrousky.“

Doktor si ampulku prohlédl ze všech stran a zavolal dalšího specialistu. Po krátké konzultaci se oba muži na sebe vyděšeně podívali.

„To není možné,“ zašeptal jeden z nich.

„Co je to?“ zeptala se Sofia.

Bellini se nadechl.

„Tato látka může při určitých podmínkách způsobit vážné poruchy srdeční činnosti a ovlivnit fungování nervového systému. Pokud ji pacient dostával opakovaně, mohlo by to vysvětlovat příznaky, které jsme dosud nedokázali objasnit.“

Sofia zbledla.

„Chcete říct, že ho někdo otrávil?“

Lékař neodpověděl přímo.

„Musíme okamžitě provést další testy. A především zjistit, kdo měl přístup k jeho lékům.“

Zpráva se během několika minut dostala k Matteovi. Ten přiběhl do chodby a požadoval vysvětlení.

„Kdo to udělal?“

Doktor Bellini zvedl ampulku.

„To zatím nevíme. Ale někdo mohl vašemu bratrovi podávat látku, která vážně zhoršovala jeho zdravotní stav.“

Matteo se otočil k ochrance.

„Zavřete všechny východy. Nikdo neopustí toto sídlo, dokud nezjistíme pravdu.“

V tu chvíli se Sofia podívala směrem ke dveřím na konci chodby.

Stál tam muž v dokonale ušitém obleku.

Byl to Lorenzo Moretti, Adrianův osobní poradce a pravá ruka rodiny. Pracoval pro něj téměř patnáct let. Znal jeho obchodní záležitosti, osob